Vzpomínky na Prsten
Za vším hledej Pytlíky ze Sáčkova
Před norou u Škopků se sešli hospodští ze Zeleného draka s Kuřmilou a Jendou ze Škopkovic rodiny. Po vydatném obědě u kávy a dolanského listí začala opatrně Kuřmila.
“Felixi, jak to vlastně máte s tou soutěží o Bilbovu putovní vařechu? Zajímá mne, jak to máš s těmi právy na tu kuchařskou soutěž? Proč se vlastně ptám. Zase se tu objevili ti otravní Pytlíci ze Sáčkova a že jim už máme vrátit vařechu.”
A přidal se Jenda: “A když tu seděli, tak říkali, že jsme je měli zvát na akce, na kterých vaříme, protože jsme vyhráli loňskou soutěž. Že je to jejich právo, protože putovní vařecha nese jejich jméno.”
“Nic z toho není pravda!” řekl nasupeně Felix. “Ti zapšklí Pytlíci ze Sáčkova si nedají pokoj. Ani po tolika letech jim nedá spát cokoliv, co vlastnili Pytlíci ze Dna pytle.”
Horymír Preclíček, také z hospodkých U Zeleného draka, si přisadil: “Zrovna nedávno mi říkal, jeden ze Skočdopolů, že má smůlu, že jeho rodina bydlí vedle Sáčkova. A že kdykoliv přijde řada na kuchařskou soutěž, tak že měli mít aspoň polovinu míst v ochutnávkových porotách.”
“Pan vladyka Sam Křepelka sám nechal zapsat do Domu Pamětin, že oni nemají žádná práva k majetku pánů Froda a Bilba. Tím utnul jakékoliv spory. Vladyka říkal, že to tak nějak četl.” řekla Drahomíra.
Felix reagoval: “Jenže co vím já, tak není ublíženějších hobitů, než Pytlíků ze Sáčkova. Nic nedají zadarmo, ale nechat se pozvat, to jim jde. A když si dají do nosu, tak jim ukradli Dno pytle, dračí poklad a kdovíco ještě. Otec i děda říkali, že i když neznáš všechny hobity, Pytlíky ze Sáčkova po několika pivech pozná každý.”
Z oblaku kouře z Dolanského listí se ozvala Kuřmila: “Felixi, udělejte další soutěž a my za Škopkovy s chutí předáme Putovní vařechu. Když si představím, že zase půjdeme někde vařit na nějakou slavnost a oni se tam zase budou chtít dostat, protože díky Pytlíkům existuje tato kuchařská soutěž, tak se mě skoro přechází chuť k jídlu. A to že jsme vyhráli soutěž už nám nikdo nevezme.”
„Uff, to zase budou potrefení Pytlíci brečet, že chtějí být na soutěži porotci. Vzpomínám si, jak byli loni otravní.“ odpověděl hospodský.
„Tak jestli budou mít blbé řeči, už jim nenalejem a basta!“ řekla striktně Drahomíra.
Kuřmila se rozesmála: „Bez piva a bez soutěže, to by byl pohled!“
Horymír se zeptal: „A potřebujeme vůbec mít práva na soutěž? Starostí s tím bylo fůra. A na to abychom se měli co otáčet za pípou nám stačí běžné slavnosti.“
„Ale nechat to jen tak plavat nemůžeme, je to památka všech velkých skutků Pytlíků mimo Kraj. I když těm příběhům polovina hobitů nevěří, stejně je znají všichni. A pan Křepelka po nich pojmenoval dvě své děti. Nemůžeme tak velké jméno jako je Soutěž o Putovní vařechu Bilba Pytlíka zapadnout. Ne po loňsku, po velkých oslavách na památku vymetení Kraje.“ řekl Felix.
Jenda Škopek, který toho zatím moc nenamluvil, řekl: „A pokud byli páni Pytlíci tak slavní, nebylo by nejlepší, kdyby soutěž patřila Domu Pamětin? Stejně tam je už dost jejich věcí z cest, tak by to bylo kompletní. A soutěž by byla všech hobitů. Co na to říkáš Felixi? Kde jinde by měla patřit práva na soutěž, než do Domu Pamětin? A Pytlíci ze Sáčkova budou fňukat už jen když jim nebudeš chtít dát další pivo.“
Felix se podíval na Horymíra a Drahomilu a z jejich pohledu bylo jasné, jak se rozhodne. „Dobře tedy, ale co jako téma soutěže? Máte nějaké nápady? Něco, co by vystihovalo příběh Pytlíků. Když už tu soutěž svěřujeme všem hobitům.“ zeptal se Felix.
„Oba Pytlíci ve Dně pytle měli ten slavný Jeden prsten. A kolem něj se to točilo. Tak se to aspoň říká. Něco z toho příběhu o Prstenu.“ řekla Drahomila.
„Jak to dát dohromady s jídlem? Prsten a jídlo, jídlo a Prsten?“ zeptal se Felix ostatních.
„Já bych to nechala naschvál takto tajemně. Ať soutěžící rodiny vymyslí spojitost příběhu o Prstenu s jídlem. O to více bude zajímavější poslouchat, co ostatní vymyslí.“ navrhla Kuřmila.
Jenda se smíchem řekl: „Škopkovic pivo, doporučují všichni nositele Prstenu.“
„Ty abys naše pivo někde nevychválil, že?“ smála se taky Kuřmila. „A vůbec, už vidím, že hospodským u nás vyschlo, rychle dolej.“
Výsledkem tedy bylo, že druhý den vladyka otevřel dopis od Pšeničků:
K rukám vladyky Kraje,
já, Felix III. Pšenička, majitel hostince U Zeleného draka, bych tímto chtěl předat práva k soutěži „O Putovní vařechu Bilba Pytlíka“ Domu Pamětin. Vzhledem k památce pánů Bilba a Froda Pytlíků ze Dna pytle jsem uvážil, že takto slavná soutěž by neměla patřit pouze rodině Pšeničků a že mnohem lepším správcem soutěže bude Dům Pamětin, který mnoho předmětů ze života pánů Pytlíku již vlastní. Pro naši poslední soutěž jsme vybrali téma související s příběhy o Jednom Prstenu. Zveme vladyku k návštěvě Zeleného draka, kde dojednáme podrobnosti.
Felix III. Pšenička
U Zeleného draka, 1520 letopočtu Kraje
Po téměř sto letech
Píše se rok 1519 letopočtu Kraje. Pozdní sobotní odpoledne je stejně ospalé jako starý hobit poté, co si dal dezert a druhou svačinu dohromady. A do čaje o páté ještě zbývá dost času. Sluneční paprsky příjemně hřejí a dávají zapomenout na běžné povinnosti.
Na návsi před Zeleným drakem ani hobití chlup, natož hobití noha. Horymír Preclíček si cpal svou fajfku listím. Vedle něj seděla u stolu jeho sestra Drahomila, nyní již příjmením Pšeničková, ukusovala sušenku a hřála se na jarním slunci.
Z nitra hospodské nory vyšel majitel Pšenička. Jako jeho otec a děd vedl hospodu u Zeleného draka. V jedné ruce kouřící konvičku s čajem a v druhé dva korbele piva. Drahomila si nalila čaj a hospodský si s Horymírem ťukli korbely a notně si z nich přihnuli.
“Felixi, jaké to je? Zelený drak je tvůj, stejně jako tvého otce a děda. Některé věci se prostě nemění. Jako například, že v Zeleném drakovi čepuje pivo Felix Pšenička. Felix III. Pšenička.” začal Horymír.
“Švagře, že já se tahal s korbelem. Příště ti odpolední pivo nedonesu.” nedal se Felix.
“Ještě začni Felixi s tím, že tady pracuje ve tvé hospodě, takže by se měl snažit.” vložila se do rozhovoru Drahomila, “nezapomeň, že co sis mě vzal, jsme rodina. Tím pádem je teď Zelený drak rodinný podnik. A některé nápady má Horymír náhodou výborné.”
“Tak mne napadá, kam na ty nápady chodíš, Horymíre?” zeptal se Felix.
“Mno, ty stojíš u pípy a já chodím mezi stoly. A občas, po pár korbelech, z našich sousedů padají zajímavé nápady. Stačí jen poslouchat.” prozrazoval Horymír.
Drahomila se pohodlně opřela o Felixe, když se k nim doneslo: “Strýcu, dobrej den. Máte otevřeno?” zahlaholil vysoký hlásek mladé hobitky Kvíči. “Máme žízeň. Pár korbelů bychom si dali.” Hospodští se podívali na vykutálenou skupinku hobitů. Neposedná pětice Prášek, Kulička, Kryštof, Hugo a zrzavá Kvíča.
Horymír zabručel, protože tušil, že se bude muset zvednout. “No nevím, jestli vám naleju.”
Felix se jich však zastal: “Běž jim dát pivo. Však minulou sobotu oslavili všichni plnoletost tak už jim můžem čepovat i pivo.”
“A ještě jedna věc bráško,” houkla na Horymíra Drahomila. “Jsem zvědava, co za nápady pochytíš od této skupinky.” a šibalsky na bratra mrkla. Ten si jen povzdechl a šel točit piva.
Pětice výrostků byla na hobity dost lajdácky oblečená. Kvíča měla svou kostkovanou sukni ušitou z různých druhů látek. Živůtek byl sešit s kousků, tak aby nebylo poznat, která látka byla původní. Prášek měl umouněné tváře, flekatou košili a hnědou vestičku s našitými různě velkými žlutými kapsami. Kulička měla pro změnu sukni nad kolena, takže bylo občas možné zahlédnout lemy spodniček, a k tomu kabátek modré barvy se zelenými rukávy. Dvojčata Kryštof a Hugo byli oblečeni podobně. Oba měli různou délku nohavic. Kde měl jeden krátkou, měl druhý zase dlouhou. A každá nohavice jiné barvy. Košile neupravené, vestičky s každým knoflíkem jiným .
Každý ve skupině měl jiný klobouk, čapku, šátek či baret. Jediný společný znak bylo labutí pero v čapce, napůl nabarvené na zrzavo.
Neustále si něco špitali a smáli se. Z dálky to vypadalo, že pomlouvají kdeco a kdekoho.
“Mladí a neklidní” zabručel si pod vousy Felix.
“Ale když jim o něco jde, tak dokážou být spořádaní a pracovití.” opáčila jeho žena. “Třeba jak štípali dřevo, aby jsi jim dovolil oslavu U Zeleného draka.”
“Jako jó, ale… ale polámali 4 sekery a pak měla tahle vykutálená pětka splávek jako hobit, který snědl celou husu a zajedl to škvarkama.”
“Co ty víš, možná se jednou proslaví. Však prý kdysi celý ten nápad na skupinu Mladí a neklidní spískali Smíšek a Pipin. A jací to byli hrdinové.”
“Ale kdeže… pokud by to byla pravda, určitě by ji někde zapsal pan Křepelka. A to byl vážený hobit, a věděl co se patří. A dohlížel na pana Froda. A děda říkal, že Pipin a Smíšek pana Sama vždy poslouchali.”
“Ale co když byli neposední v mládí a pak přišli k rozumu. Stejně to tak vždycky je. Mladí hobiti zlobí a občas se chovají nepatřičně, ale pak zmoudří, začnou bafat fajfku…” škádlila Felixe jeho žena.
Mezitím v koutě u pětky čerstvě plnoletých hobitů:
“Tyjo, Felix už nám nalívá. To to není taková sranda, jako nějakému strejcovi uzmout rozpitý pivo.”
“Jako jó, je to posledních pár dní divný. Furt: ‘Už jsi dospělej. Tak se tak chovej. Jak se patří na hobita.’ A teď i modrý brka něco vymýšlí, ale nic mi neřekli. “ postěžoval si Hugo.
“Jako že jsme staří a zapšklí jako starej Hrodonožka?” začala se čílit Kvíča. “Nebo jak to mysleli? Hugo, povídej!”
“Nevím. Ale bratránek vypadal, jako že by chtěl získat nápad na nějakou lumpárnu ode mne.” pokračoval Hugo.
“Tak to bude zase nuda v Drně.” postesklo si jeho dvojče Kryštof.
“Já ti dám nudu. Náhodou…” nenechal se Hugo odbýt, ale byl přerušen Kvíčou. “Musíme přijít s něčím, co jim vytře zrak.”
Chvíli se dohadovali a nadhazovali nápady až dopili pivo.
“Strýčku Horymíre, ještě jednu rundu k našemu stolu. A jestli se tam najdou nějaké ňaminy k pivu, tak je vemte taky.” zahlaholila Kulička.
“Ale to je poslední runda, kterou máte odpracovanou. Pak už jako každý jiný hobit, pěkně platit.” a Horymír jim šel připravit další korbele.
Nápady padaly jeden za druhým, až Kvíča řekla: “Nó... Děda vzpomínal, že za starýho Křepelky bejvaly takový soutěže ve vaření, účastnil se toho kde kdo. Třeba praprateta taky soutěžila. Za svobodna, ještě jako Zvonkohrnková.”
“Soutěž ve vaření... jako vaření fajn, ale... Já nevím, nebude to nuda?” oponoval Prášek.
“No právě. Byla jedna velká soutěž, kterou dělali Pytlíci. Prý ještě někde je putovní vařecha Pytlíků se všemi výherci. Veškeré ostatní soutěže byly napodobeniny.” pokračovala Kvíča.
“Pokud vím, tak původní vařecha Bilba Pytlíka je stále v Domě pamětin ve Velké Kopanině. A jsou na ní jména všech rodin, které soutěž vyhrály,” začal sypat Hugo z rukávu znalosti.
Kryštof jako správné dvojče neopomenul s ním nesouhlasit: “Ne, tam je jen pár jmen rodin, protože některé vyhrály několikrát. Třeba Kusbůčkovi.”
Kvíča udělala svůj nasupený výraz: “Co Kusbůčkovi. Moje praprateta prý říkala, že taky vyhráli. Že se tam vyhrávalo ve více kategoriích. Jen si už nepamatovala, co vyhráli.“
“To byla určitě lahev s nějakým alkoholem, to se určitě už vypilo. To ve vaší rodině nemohlo vydržet.”
“Pffrrr!” odfrkla si Kvíča. “Aspoň mám příbuzného někoho, kdo soutěžil. Tak si myslím, že bychom měli udělat soutěž my, podle prapratety Pampelišky Zvonkohrnkové.”
Zbylí čtyři hobiti ji již znali dost dlouho na to, aby věděli, že se nemají hádat.
Kulička se rychle vložila do debaty: "Nuda bude jen když to uděláme nudný. Když budou jídla exotický, samá novinka a tak, bude to dobrý. Ale hlavně, bylo by to obnovení tradiční akce. A na to staříci uslyší, dovolí nám to uspořádat, a ještě nám budou pomáhat. A když už ta akce bude, tak z toho uděláme kalbu jak má být."
Po chvíli debaty se hobití skupinka rozhodla, že uspořádají soutěž ve vaření, která předčí všechny ostatní.
Jako správně neposední hobiti si usmysleli, že nejlepší budou recepty netradiční, překvapivé a vždy alespoň s jednou mimokrajovou ingrediencí.
“Už to vidím, pálivé haradské papričky!”
“Nebo uzenáče z Umbaru.” padaly další nápady.
Ani si nevšimli, že většinu toho slyšel i Horymír, když jim donesl pivo a pivní slámu s cibulovými kroužky. Jak se vracel k pípě, došel zamyšleně až k Felixovi s Drahomírou a pronesl: “Felixi, čirou náhodou, nemá tvoje rodina práva na tu Pytlíkovic soutěž? Neodkázal je Frodo ještě tvému dědovi?”
“No to asi máme, musel bych se podívat do papírů. Pročpak? Soutěže teď nejsou moc oblíbené.” odpověděl Felix.
“To sice nejsou, ale ke konci roku to bude sto let od vymetení Kraje. A mlaďoši zrovna řeší, že by tu soutěž obnovili. A když si vzpomněli oni, mohlo by se toho chytit spousta hobitů. A říkám si, že kdybychom to uspořádali my, bylo by to dobré. A dobré i pro Draka. Co vy na to?”
“Jako že by si udělali vlastní soutěž? Vždyť s těmi jejich lumpárnami by jim nikdo nevěřil.” podivovala se Drahomila.
Horymír však uvažoval dále: “To sice ano, ale nepodceňuj je. Na minulých Radostinách zvládli ve všech Čtrvrtkách zorganizovat přidání ananasů do všech buchet i koláčů na slavnost. Netvrdím, že to byli zrovna tihle, ale prsty v tom aspoň trochu mají. Na to bych vsadil všechny chlupy na pravé noze.”
Pak si už jen něco společně šeptali. A všichni tři si dávali hodně záležet, aby je neslyšela skupina zrzavé Kvíči. Jedno bylo ale jisté, Felix III. Pšenička ještě podvečer rázným krokem vyrazil do Velké Kopaniny.
Druhý den podvečer se Kvíča čertila jak okradený drak. Na vývěsce před hospodou byl nová vyhláška starosty.
“To si snad dělají srandu, to nemyslí vážně. Zloději jedni” prskala Kvíča.
“Pojď do Drně, tam vymyslíme, co dál.” táhla Kulička Kvíču pryč.
Papír četlo více hobitů a nejen před Zeleným drakem, ale i jinde v Kraji:
Všem kuchařům a kuchařkám z Kraje,
na vědomost se dává, že úřad starosty a Dům paměti Velké Kopaniny pověřuje hostinec U Zeleného draka obnovením soutěže “O putovní vařechu Bilba Pytlíka” a to v duchu tradičních hodnot Kraje.
Vítěz soutěže bude šéfkuchařem oslav vítězství nad Darebáky před sto lety. Dále bude jméno zvěčněno na Putovní vařeše Bilba Pytlíka.
Šéfkuchaři se, dle dávných pravidel soutěže, mohou účastnit se čtyřmi pomocníky ze své rodiny.
Další informace U Zeleného Draka
Kvíča ostře rázovala po polorozpadlé hobití noře sem a tam:
“To si nemůžeme nechat líbit. To je náš nápad.”
Kulička se ji snažila uklidnit: “Neboj, něco vymyslíme. Soutěž bude až v létě, do té doby to zvládneme.”
“A jestli to bude velká soutěž, tak na to možná nebudeme sami. Jen musíme mít nápad.” pokračovala.
“Jako Ananasová neplecha?” zeptal se Prášek.
“Ne, to musí být větší.” řekla Kvíča. “Jakože v duchu tradičních hodnot? To zas budou jídla bez nápadu, nic nového a nic neočekávaného. Prostě nuda.”
“A co chceš vyvést? Jídlo přeci kazit nebudeme.” reagoval Prášek.
“A co kdybychom nekazili jídlo, ale nápady co se bude vařit?” navrhl Hugo a Kryštof hned šibalsky doplnil: “Jasně! Když zapojíme ostatní party, máme kontakty na kdekoho. A když budeme vědět, které rodiny pojedou, tak už to bude snadné.”
“V každé rodině se najde někdo, kdo není uťápnutě tradiční a bude rád za změnu.”
To se už rozzářil úsměv na tváři i Kviče: “Hugo, to je zatím nejlepší nápad, který jsi zatím měl. Oni nám ukradli soutěž a my jim za to vezmeme jejich tradiční recepty.”
Kryštof někde vyhrabal uhel a řekl: “Píšu. diktuj!” A Kvíča se nedala pobízet dvakrát.
V dalších dnech se Krajem začala šířit šuškanda, která zněla asi takto:
Všem přátelům labutích brků v klobouku,
máme mimořádnou příležitost ovlivnit Kraj a otevřít jej novým zážitkům. Bude se soutěžit o Putovní vařechu Bilba Pytlíka. A tato soutěž by měla mít zastoupení i mezi námi, kteří se nespokojí s tradiční Krajovou kuchyní a myslíme si, že hobiti by měli ochutnat chutě celého neKrajového světa. Jsme přesvědčeni, že při plánování receptů je třeba býti neotřelý a aby nové recepty otevřely hobitům nové chutě. Jdeš do toho s námi?
U Zeleného draka očekávají tradiční chutě. V Drně zase samé novinky z cizích krajin. A jak to dopadne?
První starostův den po bitvě o Povodí
Vilda Bělonožka zabafal z dýmky, prokřupnul prsty, vzal brk a začal psát do kroniky Kraje, kterou má starosta tradičně na starost.
21. dne předradostin roku 1420
Frodo Pytlík se vzdal úřadu náměstka starosty Kraje. Současně se Vilda Bělonožka, opět v plné síle, ujal postu starosty. Panu Pytlíkovi vděčí Kraj za obětavou službu při jeho obnově, kterou prokázal po bitvě u Povodí. Frodo Pytlík ponechal zápis o událostech plně na starostovi Kraje.
Vilda opět potáhl z dýmky, vzal nový arch papíru a napsal:
Bitva o Povodí, 3. hodovranu 1419
Brk se Vildovi zastavil, když se zamyslel. Jeden by skoro řekl, že to dělá naschvál, nebo že se mu do psaní nechce. Jeho klid narušilo srknutí z šálku vedlesedícího hobita. Koho jiného než Pipina. Z druhé strany seděl velmi potichu Smíšek. Jeho ticho bylo způsobeno bylo tím, že se plně soustředil na vychutnávání si poslední klobásky z občerstvení na stolku vedle.
Pipin řekl: „Aby se kronika dobře četla, tak by tam měl být popis vítězného vytlačení darebáků z Kraje. Nebo ...myslím, že bychom měli ještě doplnit zápis bitvy o Povodí o události pár dní předem. Přeci jen to začalo dříve.“
Smíšek rychle polkl: „Určitě. Přeci jen důležité události byly i předtím.“
Pipin: „Jasně. Ale nezačneme tím, jak jsme přijeli. Měli bychom zapsat o utrpení hobitů a zlovolných činech darebáků. Tak to musí být ještě dříve. Vildo, určitě musíš ještě napsat...“
„A dost! Buď budete mlčet a čekat, než se vás zeptám, nebo… “ přerušil ho Vilda.
“Nebo?” opáčili oba hobiti současně. Jen Pipin huhlavěji, protože ještě žvýkal poslední kousek klobásy.
“Nebo ven z nory!” zamračil se Vilda. “Pan Frodo mne varoval, že mi určitě budete chtít pomoct. Nežli abyste mne neustále přerušovali, vezměte si koláček na cestu a šup šup k Zelenému drakovi.”
“Pipine, Smíšku, pojďte, půjdeme a necháme Vildu pracovat.” řekl Frodo vcházející do místnosti. “Pane starosto, to je poslední seznam prací na obnově, které jsou hotovy ke včerejšku. Tyto jsou za Jižní Čtvrtku.” Vilda se usmál a převzal od Froda ruličku lejster. “Asi Tě nepřesvědčím, abys ještě pomohl, co?”
“Rád pomůžu, ale už ne jako náměstek. Mám spousty psaní o svých dobrodružstvích.”
“Díky Frodo.” Poděkoval Vilda. Ale to už Frodo tahal své dva kamarády pryč.
Vilda se za nimi koukal a zabafal z dýmky. Koukal na zeleň Kraje, pokuřoval a přemýšlel. Stále byly vidět stopy po řádění darebáků v Kraji, ale všechno letos rostlo rychle, jako kdyby i příroda chtěla na zlé časy zapomenout. Ohlédl se ke stolku a zamračil se. Bitva o Povodí. Spousta nepěkných vzpomínek na muže Velkého Šéfa a na hladové dny, kdy byl vězněm. Nechtělo se mu o nepříjmenostech psát, i když věděl, že jako starostu ho tato povinnost nemine.
“Bré odpoledne, Vildo, nemrač se ve dveřích. Buď jdi domů nebo ven. A nezapomeň si znovu nacpat dýmku.” slyšel známý hlas. Hlaholil Darth Knedlíček, hobit s někdy až moc upřímnou pusou. Během vlády darebáků v kraji určitě někoho naštval, že po něm šli jako psi. Vilda se podíval na svou vyhaslou dýmku a pak na Dartha.
“Vildo, seš sice zpátky starosta, ale to neznamená, že budeš zavalen prací hned od prvního dne. Pojď za Felixem, ať oslavíme starostův první den zpátky v úřadu.”
“Taky pěkné odpoledne, přeju.” odpověděl Vilda. Letmo se podíval dovnitř na stůl s lejstry a rozepsaným zápisem. Usmál se, vzal vycházkovou hůl a řekl: “No co už. Stejně jsi mi slíbil, že mi někdy povíš, kde jsi se zašil, že tě nemohli darebáci najít. Prý si na tebe mezi sebou vypsali odměnu.”
Darth se ošil: “To je na dlouho. Ale nemám na Felixe, který se s nejlepšími zásobami z hospody zašil tak, že jsme jej nemohli najít ještě dva týdny po osvobození Kraje.” “Jojo, to je taky historka hodna vyprávění.” nato Vilda, již při chůzi směr Zelený Drak.
A Darth si ještě přisadil: “Stejně, pro hobity důležité věci se většinou vymyslí u dobrého moku. Třeba takové soutěže o nejlepšího kuchaře.”
“Ale tu soutěž vymyslel pan Bilbo Pytlík. A pokud si dobře pamatuji pana Froda, tak říkal, že to vymyslel ve Dnu pytle a v Zeleném draku už to jen oznámil. Něco o tom vím, přeci jen ta první kuchařská soutěž má svůj vlastní záznam v kronice.” oponoval starosta.
“Dobře, ale slalom s kutálením dýně, aniž by ji soutěžící poškodil, už byl vymyšlen u Draka. To mi nevymluvíš. U toho jsem byl.” nenechal se Darth zahanbit.
“A pak ta soutěž s okurkami… “ zněly dál mezi políčky jejich dohadující se hlasy.
….
U Zeleného draka stáli Vilda a Darth u baru a poslouchali Felixe: “Pro mne mělo stejně největší kouzlo házení tvrdým koláčem. Hlavně jak tam přišel mladý Kolnička a přinesl jejich čerstvě spálený chleba. A jak mne ukecával, že mám říct, že jsem si ten skoro černý bochník objednal. Že bude chodit pravidelně na pivo. Co jsem na to měl říct?”
Darth s Vildou se zasmáli a Darth navázal: “To ano, stálo to za to. Stejně, nejpraštěnější hry se vymýšlely na kuchařských soutěžích. Když máš plnou hlavu toho, jestli bude tvůj úžasný recept chutnat, tak si rád zablbneš u čehokoliv.”
Vilda: ”To byly časy. Chtělo by to udělat zase nějakou soutěž. Pěkně tak jak to dělali Pytlíci. Co Felixi, nechceš zase něco udělat?”
“Ani mne nehne.” pohotově odpověděl Felix. “Darebáci vyžrali Kraj, nechali zkazit kdeco. Vždyť kdyby nebylo tak pěkné jaro, měli bychom tu hladomor.”
Darth se nenechal odbýt: “Jasně, to víme všichni. Ale vypadá to na úrodný rok. A k takové soutěži přímo vybízí.”
Vilda v pobízení pokračoval: “Určitě to povznese ducha Kraje a zahřeje každého správného hobita u srdíčka. Přesně jako za starých časů, jako soutěž o nejlepšího Šéfkuchaře Kraje. Navíc zapíšu rodinu s titulem Šéfkuchaře do kroniky Kraje.”
“Vildo, jak Tě znám, tak bys to tam zapsal stejně.” ohradil se Felix a pokračoval: “Víte, co je za tím práce? Všechno nachystat. Vymyslet a tak.”
Darth ho však nenechal vydechnout: “Ano, víme to. Už jsem mluvil s Eloi a s Růžou. Jsou ochotny Ti zase pomoct.” Felix jen zaúpěl.
Felix chvíli přemýšlel a pak spustil: “Pěkně jste se domluvili. Ale nebude to jen tak. Určitě budu potřebovat ještě nějakou pomoc. Někoho, kdo soutěžil. A kdo vyhrál cenu Hlas lidu. A kdo za ten nápad může. Nebude soutěž, pokud mi Darthe nepomůžeš!” Felix se usmál svým nejmilejším úsměvem na Knedlíčkovic hobita.
Darth se zasekl v pití piva až si pobryndal vousy. Polkl. Vydechl. A souhlasně řekl: “Felixi, Felixi, párkrát jsem před zavíračkou říkal, co bych asi udělal jinak a ty si to pamatuješ, co? No co, soutěží jsem se účastnil jako kuchař, můžu ji s tebou a s děvčaty i pořádat.”
Felix se natáhl pod pult a vytáhl láhev pálenky a tři panáky: “Vildo… a pokud titul Šéfkuchaře nebude zapsán do kroniky kraje, abychom to mohli říct oficiálně, tak nebude ani soutěž. Je to jasné?”
“Jasné, jak jinak.” odpověděl starosta.
“A Darthe, teď pojď vymyslet téma. Protože spíže jsou skoro prázdné, v sýpkách běhají myši a nová úroda teprve roste. ” otočil se Felix na druhého hobita.
Darth si pěchoval fajfku listím a brumlal si, tak aby ho slyšeli jen ti dva: “Hm, co s tím. Ale pokud vím, tak skoro každému hobitovi se povedlo nějakou zavařeninu schovat, zastrčit nějaký štandlík s kysaným zelím někam, kde ho darebáci nenašli. Viděl jsem, jak Rendlíčkovi něco zakopali. Proto si myslím, že staré zásoby a mladá úroda by měly být pojítkem celé soutěže.”
“A kde je putovní výherní vařecha?” zeptal se Vilda. “Posledně ji dostali Kšandičkovi.” odpověděl Felix.
“To bys měl za nima zajít, jestli ji neztopili.” obával se Darth.
Felix na to odpověděl: “Pošlu Smíška, ať to vyřídí a rovnou pozve starého Kšandičku. Smíšek prý chce stále někomu říct Gandalfovu hlášku: «Čekej mne, třetího dne za úsvitu.» Tak ji pak může donést. Třeba za tři dny.“
Felix nalil další rundu panáků: “Vařechu teda zajistím, teď ten název. Darthe, napadlo tě něco?”
“Co takhle: Poklady tajných skrýší.“ Darth vítězoslavně skoro vykřikl.
Felix pozvedl pálenku a řekl: “Tak na novou soutěž.” Obrátil jej do sebe a pokračoval: “Támhle sedí Pipin a Smíšek. Stačí jim o tom říct a oni to už po Kraji rozhlásí.”
A Vilda to uzavřel: “A já budu mít klid dokončit své resty v kronice v klidu a bez přerušování. A vůbec, Felixi, kde ty jsi se teda schoval?” Felix natočil tři nové korbele piva a začal: “To máte tak…”
Nad Krajem vyskočila na podvečerním nebi první hvězda. Již brzy se na ni bude moci podívat hobit s titulem Šéfkuchař kraje.
Roku 1417 letopočtu Kraje opět u piva
Frodo, Smíšek a Pipin se posadili ke svému oblíbenému stolu. Nestihli se ani pozdravit se sousedy u okolních stolů a už před ně hospodský Felix stavěl korbely s pivem. Většinu večera strávili nezávazným tlacháním, pobafáváním z dýmek a posloucháním okolního hovoru. Občas pozvedl Smíšek housličky a pustil se s Pipinem do veselého a značně hlučného zpěvu. Frodo se k nim s radostí přidal.
Jak se blížila jedenáctá, začali se sousedé pomalu vytrácet. U zadního stolu se ještě dohadoval starý Hrdonožka se strýcem Knoflíčkem, jestli je lepší sklízet velké žluté dýně před nebo až po Radostinách, a jak je nejlépe uskladnit.
Frodo se podíval na své kumpány a zvážněl. „Psal mi bratranec Brandorád. Můj dům v Rádovsku je připraven k nastěhování. Pomalu abych začal balit.“ pronesl. „Tebe ten bláznivý nápad se stěhováním ještě nepřešel?“ kroutil hlavou Smíšek. A Pipin se přidal: „vždyť tam nikoho neznáš.“
„Ne přátelé, přišel čas. Do podzimka chci být přestěhovaný. Nebudu si sebou brát všechno. Přijďte si během týdne vybrat, co se vám bude hodit. To platí i pro tebe a Růžu, Felixi.“ zahalekal Frodo.
„No nic, půjdu už domů. Hezký zbytek večera.“ rozloučil se s nimi Frodo a odešel.
„Ehm, říkal, že udělá večírek na rozloučenou. Že to říkal?“ zeptal se zamyšleně Pipin.
„No to právě neříkal,“ ozval se od baru Felix. „Ale to by měl. Každý slušný hobit udělá rozlučkový večírek. Jako třeba pan Bilbo. I když to původně měla být narozeninová oslava“ neopustil Pipin myšlenku. „Tak to rozhodně! A Frodo přeci slušný hobit je!“ dosadil si Smíšek.
Felix chvíli čistil korbely a pak si k nim přisedl s návrhem: „Tak mu ten večírek na rozloučenou uspořádáme my,“ navrhl. “Připravíme mu takovou hostinu, na kterou bude ještě dlouho vzpomínat i tam za řekou! To by bylo, aby nás snad ještě pomluvil…”
„My?!“ ozval se Smíšek a Pipin současně. Oba byli pro kdejakou neplechu, ale pořádání čehokoliv nebylo zrovna jejich forte. „Ano my.“ potvrdil Felix. “Nó, možná ne tak úplně sami. Mně se moc vařit nechce. Ale najdeme někoho, kdo uvaří.“
„A nepošle nás s tím Růža k všem drakům?“ zeptal se Pipin. „Pošle. A celá ta její ženská banda taky.“ Potvrdil Felix. „Musíme to vymyslet nějak mazaně.“ „Já vím! Uspořádáme soutěž! Tu přece může uspořádat každý, nejen Pytlíci!“ zavýskl Smíšek. Felix se podíval na Smíška a čekal, jak svůj nápad vysvětlí.
“Sice už máme spousty soutěží, které kdejaký kuchař pořádá. Jako Prostřeno v noře, Peče celý Kraj, Pekelná hobití kuchyně, Ano, mistře Kuchaři, Hůrecké dobroty…“
„Hůrecké dobroty nejsou žádná pořádná soutěž a ani neumí vařit. To je pro hůrecké huby, které nepoznají rozdíl mezi celerem a petrželí!“ oponoval Pipin.
„No právě proto to musí být soutěž, jako když je pořádali Pytlíci. S co možná nejobjektivnější porotou, jako když jsou porotci ze soutěžních týmů. A my od všeho ochutnáme. Vezmu si svou ochutnávkovou misku.“ pokračoval zamyšleně Smíšek.
„Myslíš své korýtko, do kterého se ti vejdou všechny hobití chody na den?“
„Jabko se mi tam nevešlo, to jsem musel vzít do zubů! Tak velká moje miska není!“ Smíšek na to.
Felix jen kroutil hlavou, jak se dohadovali, nakrájel pár plátků slaniny, nalil pro sebe, Smíška a Pipina tři kalíšky slivovice z Jižní Čtvrtky a přerušil proud jejich již nereálných nápadů: „Ale pan Frodo již několik let na soutěže nechodí. Za to můžou určitě ty návštěvy toho Gandalfa. Nemůžeme to jen tak panu Frodovi říct. Musí se to dozvědět na poslední chvíli.“ Smíšek s Pipinem pokývali souhlasně hlavami.
Chvíli se radili, jak to všechno udělají, kdy a kde. Kolik rodin pustí do soutěže a kdo bude mít hlavní slovo při volbě vítěze. Plácli si rukama a začali se zvedat. Než vyšli Smíšek s Pipinem ze dveří ještě na ně Felix zavolal: “A Frodovi ani slovo! Je to překvapení! Zatím nikomu ani muk.“
O pár dní později odpoledne Felix nachystal stoly a sudy na večerní muziku a šel si odpočinout ke stolu před hospodu. U stolu seděly Růža, Eloi, Violka a Mařinka a měly svůj čaj o páté. Felix si nalil svůj šálek čaje a už se natahoval po buchtě, když na něj Violka nedočkavě vyhrkla: „Jsem slyšela, že budeš pořádat kuchařskou soutěž.“
„A že bude jako za starých časů, jako byly Pytlíkovské soutěže.“ přisadila si Mařinka.
„A taky že to má být pro pana Froda překvapení, i když to už ví půl Kraje.“ dodala škodolibě Eloi.
Felix zaúpěl, rychle vzal kousek buchty, nacpal si plnou pusu a jen něco zahuhlal. Spláchl buchtu čajem, povzdechl si a začal vykládat, co všechno minule upekli se Smíškem a Pipinem.
Mezitím po cestě viděli přicházet směrem k nim Pipina a Smíška. Do toho se Růža zeptala: „A téma soutěže už máš?“
Felix zaúpěl znovu a podíval se na cestu k hospodě, ale se po těch dvou najednou slehla zem.
„Neboj, my tě v tom nenecháme. Od začátku nám bylo jasné, že ti dva ti moc nepomůžou.“ řekla Violka. A Eloi dodala: „Stejně už jsme kdysi u Pytlíkovské soutěže pomáhali, tak to uděláme znovu.“
Felix si oddechl a začal se zvedat, že se po těch dvou podívá.
„Svačinka na cestu?“ zeptala se Růža.
„Nechám si to tady, nebudu si teď brát buchtu s sebou.“ řekl Felix a zvedl se od stolu.
„Nene, myslíme téma soutěže.“ usmála se Mařinka.
„Hm,“ zamyslel se Felix, „to zní dobře.“
„Jen velikost ochutnávkových porcí musí být malá. Žádný hobit toho nesní tolik co ti dva.“ dodala Violka.
„A tajubedna nesmí chybět!“ přisadila si Eloi.
Další podrobnosti už Felix neposlouchal. „Nikomu ani muk.“ brumlal si pod vousy a bylo mu jisté, že Smíšek a Pipin na dnešní muziku přijdou až později, když bude mít plné ruce práce. Jestli vůbec přijdou…
Tajubedna
Smíšek s Pipinem seděli zahloubaní před Zeleným drakem a pokuřovali.
Pipin se ptal: „A ty náhodou nevíš, co chce pan Frodo dát do Tajubedny?” „Ne, nevím. Ale podle toho, jak se bavil hospodský s Růžou, budou to dnes rozhodovat ve Dně pytle.” odpověděl Smíšek. „Proč se ptáš?” hned dodal.
„Ále, to víš. Rodiny už poslaly přihlášky panu Frodovi. A mně zase někteří slíbili malou zásobu Dolanského listí, když budou vědět, co bude v Tajubedně.” a spiklenecky mrkl na Smíška. Chvíli se díval na jeho výraz, když zapomněl vyfouknout kouř, a pokračoval: „Potřebuji pomoc. A o listí se šábneme napůl.”
Po chvíli bezeslovného kouření Smíšek odpověděl: „Dobře, ale nikdo se nesmí nic dozvědět.” Kradmo se vytratili, jak se na správnou lumpárnu sluší, ke Dnu pytle.
Před oknem viděli pohyb hobitů u Froda doma, a tak čekali schovaní mezi meduňkou a bazalkou.
„Tak to bychom měli pěkně vymyšleno. Frodo, to by chtělo něco k zakousnutí, úplně mi z toho přemýšlení vyhládlo.” slyšeli zevnitř hospodského Pšeničku. „Dobře, Růžo, co si dáš? Nebo lépe, pojďte do kuchyně něco si vybrat.” slyšeli schovaní hobiti pod pootevřeným oknem.
„To je naše chvíle!” zaradoval se Pipin a jal se otevírat okno. Na stole viděl bedýnku.
„Není tam nic vidět!” zasyčel Pipin. „Ukaž!” popostrčil jej spoluspiklenec. „Já se tam natáhnu a mrknem dovnitř do bedny.” pokračoval Smíšek. Jak řekl, tak udělal. S plachetkou v ruce vyskočil zpět a to už se Pipin tlačil do okna. „Je tam nějaké maso, víno, rajčata a… a co je ten zbytek?” šeptal zevnitř Pipin a natáhl se do okna ještě více.
„Drž mne, já se v tom přehrabu.” pokračoval zevnitř Pipin.
„Červené víno, Habánské nory z Jižní Čtvrtky. Rajčata. Celý králík. A co je to tady… Hm, slanina. A dobrá.” špehoval Pipin. „Dej sem kousek.” hlesl Smíšek. „Hm, a tady to vypadá na sklenici černých oliv. Bylinky… hm... to je šalvěj.“ Pak se natáhl po poslední sklenici: „Ještě nějaké zrní, poslední na co se podívám, a půjdeme.”
V tu chvíli dva zvědové uslyšeli vrznout vrátka za nimi: „Brý večír, kluci, copak, copak?” Hlásek Violky je tak vylekal, že Smíšek se slovy: „Jejda!” upustil Pipina oknem dovnitř. Rána a zaskučení zevnitř dávali najevo, že Pipin dopadl, a to tvrdě. Rychle se ale vzpamatoval a vyskočil oknem rovnou Smíškovi na záda, až z toho oba dopadli do záhonků bylinek. Violka se začala tak smát, že místo vysvětlování museli vzít rychle nohy na ramena.
„Máš to zrní?” zeptal se udýchaně Smíšek. „Jasně, mám. Ale není to zrní, nýbrž kroupy.” odpověděl. „Tak aspoň, že tak.” oddychl si Smíšek.
Mezitím ve Dně pytle koukal nevěřícně Frodo na poválené záhonky bylinek, Violka se konečně přestala smát a Felix si bručel pod vousy: „Já jim dám špehovat. Týden nedostanou žádné pivo!” Violka odvětila: „Stejně jsme se tu sešli, abychom si vytvořili ukázkovou Tajubednu, ne?” A Růža hned vzápětí dodala: „Aspoň si můžu rovnou vyzkoušet ten recept.” Frodo to uzavřel: “A po jídle vymyslíme tu správnou soutěžní Tajubednu… A Růžo, co je to za recept?” „Mojí maminky. A když ti bude chutnat, vezmu ji s sebou na soutěž.” a dveře Dna pytle se zavřely.
Po pár letech v jedné hobití noře
Locika Rendlíčková odložila to odpoledne už třetí misku s vývarem a s obavou ve tváři se obrátila na svého nastávajícího chotě „Ynžo, můj drahý, tohle přece nemůžeme naším hostům podávat na svatbě. Úplně tam cítím, jak si ten kuchař předtím ani neumyl ruce a vařil tuhle… podle-něj-polévku… jen tak aby se neřeklo. Vůbec to nemá chuť! Od koho je tahle zrůdnost, prosím?“
„Ta bude Hrdonožky staršího… myslím…“ odpověděl rudovlasý hobit Ynža Rusovlásek. A vypadal stejně bezradně jako jeho snoubenka. Poté odložil i svoji misku a povídá: „Máš naprostou pravdu má Lociko. Takhle to nepůjde. Hned ráno se vypravím k Hobitínu a vyhledám Froda Pytlíka a poprosím ho o pomoc. On už bude vědět komu říct. Se svým strýcem pořádali ty legrační soutěže, takže musí mít přehled.“
A jak Ynža Rusovlásek řekl, tak udělal. Hned ráno po druhé snídani si sbalil vše potřebné do tašky. Po cestě ven se ještě tajně vplížil do komory a vzal si na cestu dva koláče, které je měla Locika pečlivě schované pro maminku s tatínkem, až přijdou na návštěvu. Uchechtl se, když koláče schovával do brašny a klidným krokem vyrazil směrem k Hobitínu.
„Pane Frodo, pane Frodo, pane Frodóóó...!“ Samvěd Křepelka křičel a utíkal, co mu síly stačily, aby dohnal výpravu do Zeleného draka. Výpravu vedli jistým krokem Smíšek s Pipinem a vesele si při tom zpívali, aby jim cesta lépe ubíhala. Frodo Pytlík se otočil při zvuku svého jména a uviděl Sama, jak k nim běží.
„Copak se děje Same? Jdeš teda s náma nebo ne?“ zeptal se Frodo. Samvěd doběhl všechny tři kamarády a společně s nimi se vydal k hostinci. „Bude tam na nás čekat ještě mladej Rusovlásek. Prej s váma něco potřebuje probrat. Přišlo psaní hned po tom, co jste všichni odešli... “
Hned u vchodu si všichni všimli Ynži Rusovláska, sedícího před hospodou u stolu. Zrovna si dopřával chlazené pivo a k němu přikusoval kousky uzeného a vše zajídal malinkými nakládanými cibulkami.
„No to je dost, že jdete! Ještě chvíli a už nevím, jak bych vám vše pověděl aniž by se mi u toho pletl jazyk... to pivo je sakramentsky dobrý!“ zvolal Ynža a s hlasitým říhnutím položil dopitý korbel na parapet hospody. Skupina hobitů si objednala u pana Pšeničky svoje „jako obvykle“ a dala se do řeči s rudovlasým kamarádem.
„Mhm... chmm… mňam! Vyřiď Locice, že takové koláče umí jenom ona.“ povídá Sam, zatímco Smíšek s Pipinem právě dojídali jeden a už se mlsně koukali po dalším nášupu. „Ehm… radši ne. Ty koláče jste kluci nikdy neviděli, jasný? Žádný koláče… nic tady nebylo.“ odpověděl vyhýbavě Ynža.
„No, ale proč jsem tady... Frodo, máme s Locikou dilema a potřebujeme poradit. Za nic na světě nemůžeme vybrat nikoho, kdo by nám na svatbě uvařil hostinu. Chtěli bychom něco extra. Když řeknu našim, budou naštvaní Rendlíčkovi a naopak. Oba nevíme jak z toho ven a ty blafy, co ochutnáváme už týden, nestojí prostě za nic.“ Zoufalý hobit si ani nevšiml, že už mu padá pěna na dalším kousku od pana Pšeničky. Až tak špatné to bylo...
Frodo se napil, uklidnil ostatní u stolu a praví: “Chápu... hmm... mno a co Kusbůčkovi nebo Kšandičkovi? O těch se přece ví, že nezkazí žádnou hostinu. Už to i několikrát ukázali celému Kraji.“ Ynža se napil, zašklebil se nad zvětralým ležákem a odpověděl: „Pravda, pravda. Ale jak vybrat mezi nimi? Nechtěl bys, Frodo, zase uspořádat soutěž, jejíž vítěz by vařil na naší svatbě?“
Frodo se zamyslel a pak řekl: “Dobře. Ale aby to bylo fér, tak pozveme všechny. I tvoji a Locičinu rodinu. Aspoň to bude zajímavé...“
Pak začali společně vymýšlet, co by se na takové správné svatbě mělo podávat.
Ještě toho večera se rozloučili a Ynža se poněkud nejistým krokem, jak ostatně všichni od Zeleného draka, vydal domů. Když potichu otevíral dveře své nory, aby nevzbudil Lociku, všiml si, že v kuchyni svítí lampa. Jakmile vykoukl zpoza rohu chodby, přistála mu na hlavě dřevěná vařecha a hned za ní byla Locika. Jeho nastávající držela vařechu obouruč a se zuřivým zápalem máchala vařečkou ze strany na stranu a tloukla Ynžu znovu a znovu. „CO-JSEM-TI-ŘÍKALA-O-TĚCH-KOLÁČÍCH?!“
...o rok později U Zeleného draka
V jeden krásný letní den se sešlo pár obzvláště dobře najezených hobitů v hostinci U Zeleného draka…
„Musí to být někdo speciální. Někdo, kdo tomu rozumí a bude vědět co dělá, jde přece o jednu z největších slavností léta.“ Lamentoval na schůzi starostů starosta Jižní čtvrtky. Pochodoval od jednoho stolu ke druhému a všechny tím už poměrně štval. Řešili oslavu Radostin už skoro dvě hodiny a pořád se nemohli domluvit na tom, kdo bude hlavní hostitel toho léta. Šlo přece o velkou událost jednou do roka a nic se nesmí pokazit. Zatím se jen shodli na tom, že to musí být precizní. Starosta Hobitína se zvedl a řekl: „A co ti… noo ...Kšandičkové. Vloni přece vařili na narozeninách starýho Bilba Pytlíka, než zmizel, kdo ví kam. Kdo jinej by to měl dělat jako? Dyť lepší hovězí jsme nejedli ani nepamatuji“
Starosta Jižní čtvrtky se na něj chmurně podíval a odpověděl: “Jasně, to by bylo skvělé. Ale ti už jsou zaneprázdnění vařením po okolních vesnicích a městech a taky mají domluvené svatby a oslavy na dvě léta dopředu. Získali opravdu výbornou pověst. Navíc, oslavy Radostin nejsou jen tak ledajaká slavnost. Samozřejmě, jde o to, vybrat hlavního hostitele Radostin, ale ten musí splňovat spoustu požadavků “
Dva zástupci z Velké Kopaniny přikývli a tentokrát se postavil jeden z nich: “No jistě! Půjde o velikou slávu. Hry, jídlo, soutěže, recitování poezie, jídlo a pak ještě další jídlo. Nemůže to být jen tak někdo! A vůbec, když před rokem starej Pytlík vybíral rodinu, která bude vařit na jeho oslavě, tak se dělal takovej konkurz nebo co. Co zkusit pověřit jeho synovce, aby to vybral za nás úplně stejně. Samozřejmě mu za to zaplatíme, když bude něco chtít. Beztak se jenom tak poflakuje po okolí s těma dalšíma dvěma a dělaj jenom problémy. Tohle aspoň ty mlaďochy trochu zaměstná.“ Jeho kolega a zbytek osazenstva spokojeně přikyvoval a starosta z Jižní čtvrtky na to odpověděl: „No proč by ne vlastně. Aspoň když se to nepovede, tak to budeme mít na koho hodit. Nebudeme to muset řešit a budeme mít víc času se věnovat svým věcem. Já třeba osobně teď musím odjet, protože doma se pečou makový koláče a nikdo by mi neodpustil, kdybych je zmeškal.“
A tak se uskutečnila toho léta už 187. rada starostů Kraje. Ovšem pouze dnes odcházeli všichni s úsměvem, že hlavní bod programu bude tentokrát řešit někdo jiný…
Jak to celé začalo
„Snažil, nesnažil..je mi to jedno! Navíc jsem mnohem starší než Ridulf Tlamička! Splést si rozmarýn s přesličkou může jenom naprostý blbec. Máš tušení kolik to jehně stálo? Byl to nejlepší kousek z Kšandičkovýho chovu! Pytlíkové ze Sáčkova se mi za to smáli ještě půl roku po oslavě!“ konečně se podařilo Bilbovi udusat tabák v dýmce a teď začal šátrat po kapsách a hledal křesadlo. „Tady strýčku, nechal sis ho na krbu včera večer,“ Frodo podal svému strýci křesadlo s dusátkem, „jak chceš teda vybrat šéfkuchaře na oslavu, když Tlamičkovi nechceš, Bralové dělají jenom maso pořád na jeden způsob a spousta ostatních se tě bojí vůbec zeptat, jestli by směli?“
Oba dva začínali být v to odpoledne už poněkud unaveni ze situace kolem oslavy, když Bilbo najednou vyskočil ze svého dumání a s jiskrou v očích a prstem razantně vztyčeným ke stropu zvolal: „Mám to můj milý synovče! Uspořádáme veřejnou soutěž! Ne soutěž, turnaj…klání! Každá rodina se bude moci zúčastnit. Dovolíme jim udělat tým po pěti hobitech, ať si vyberou své nejšikovnější kuchtíky a bude se soutěžit!“
Bilbo se zase rozešel dokola po svém salónku a vypočítával na prstech všechny denní chody i večerní svačiny. „Strýčku, ale jak to vyhodnotíme, když budou všechny jídla skvělá? A počítej s tím, že budou, protože se každý bude chtít blýsknout.“ Frodo se obával, že by je mohl někdo pomluvit, že nejsou fér a že nadržují třeba bratrancům z Hobitína nebo Samovi Křepelkovi.
Před norou u Škopků se sešli hospodští ze Zeleného draka s Kuřmilou a Jendou ze Škopkovic rodiny. Po vydatném obědě u kávy a dolanského listí začala opatrně Kuřmila.
“Felixi, jak to vlastně máte s tou soutěží o Bilbovu putovní vařechu? Zajímá mne, jak to máš s těmi právy na tu kuchařskou soutěž? Proč se vlastně ptám. Zase se tu objevili ti otravní Pytlíci ze Sáčkova a že jim už máme vrátit vařechu.”
A přidal se Jenda: “A když tu seděli, tak říkali, že jsme je měli zvát na akce, na kterých vaříme, protože jsme vyhráli loňskou soutěž. Že je to jejich právo, protože putovní vařecha nese jejich jméno.”
“Nic z toho není pravda!” řekl nasupeně Felix. “Ti zapšklí Pytlíci ze Sáčkova si nedají pokoj. Ani po tolika letech jim nedá spát cokoliv, co vlastnili Pytlíci ze Dna pytle.”
Horymír Preclíček, také z hospodkých U Zeleného draka, si přisadil: “Zrovna nedávno mi říkal, jeden ze Skočdopolů, že má smůlu, že jeho rodina bydlí vedle Sáčkova. A že kdykoliv přijde řada na kuchařskou soutěž, tak že měli mít aspoň polovinu míst v ochutnávkových porotách.”
“Pan vladyka Sam Křepelka sám nechal zapsat do Domu Pamětin, že oni nemají žádná práva k majetku pánů Froda a Bilba. Tím utnul jakékoliv spory. Vladyka říkal, že to tak nějak četl.” řekla Drahomíra.
Felix reagoval: “Jenže co vím já, tak není ublíženějších hobitů, než Pytlíků ze Sáčkova. Nic nedají zadarmo, ale nechat se pozvat, to jim jde. A když si dají do nosu, tak jim ukradli Dno pytle, dračí poklad a kdovíco ještě. Otec i děda říkali, že i když neznáš všechny hobity, Pytlíky ze Sáčkova po několika pivech pozná každý.”
Z oblaku kouře z Dolanského listí se ozvala Kuřmila: “Felixi, udělejte další soutěž a my za Škopkovy s chutí předáme Putovní vařechu. Když si představím, že zase půjdeme někde vařit na nějakou slavnost a oni se tam zase budou chtít dostat, protože díky Pytlíkům existuje tato kuchařská soutěž, tak se mě skoro přechází chuť k jídlu. A to že jsme vyhráli soutěž už nám nikdo nevezme.”
„Uff, to zase budou potrefení Pytlíci brečet, že chtějí být na soutěži porotci. Vzpomínám si, jak byli loni otravní.“ odpověděl hospodský.
„Tak jestli budou mít blbé řeči, už jim nenalejem a basta!“ řekla striktně Drahomíra.
Kuřmila se rozesmála: „Bez piva a bez soutěže, to by byl pohled!“
Horymír se zeptal: „A potřebujeme vůbec mít práva na soutěž? Starostí s tím bylo fůra. A na to abychom se měli co otáčet za pípou nám stačí běžné slavnosti.“
„Ale nechat to jen tak plavat nemůžeme, je to památka všech velkých skutků Pytlíků mimo Kraj. I když těm příběhům polovina hobitů nevěří, stejně je znají všichni. A pan Křepelka po nich pojmenoval dvě své děti. Nemůžeme tak velké jméno jako je Soutěž o Putovní vařechu Bilba Pytlíka zapadnout. Ne po loňsku, po velkých oslavách na památku vymetení Kraje.“ řekl Felix.
Jenda Škopek, který toho zatím moc nenamluvil, řekl: „A pokud byli páni Pytlíci tak slavní, nebylo by nejlepší, kdyby soutěž patřila Domu Pamětin? Stejně tam je už dost jejich věcí z cest, tak by to bylo kompletní. A soutěž by byla všech hobitů. Co na to říkáš Felixi? Kde jinde by měla patřit práva na soutěž, než do Domu Pamětin? A Pytlíci ze Sáčkova budou fňukat už jen když jim nebudeš chtít dát další pivo.“
Felix se podíval na Horymíra a Drahomilu a z jejich pohledu bylo jasné, jak se rozhodne. „Dobře tedy, ale co jako téma soutěže? Máte nějaké nápady? Něco, co by vystihovalo příběh Pytlíků. Když už tu soutěž svěřujeme všem hobitům.“ zeptal se Felix.
„Oba Pytlíci ve Dně pytle měli ten slavný Jeden prsten. A kolem něj se to točilo. Tak se to aspoň říká. Něco z toho příběhu o Prstenu.“ řekla Drahomila.
„Jak to dát dohromady s jídlem? Prsten a jídlo, jídlo a Prsten?“ zeptal se Felix ostatních.
„Já bych to nechala naschvál takto tajemně. Ať soutěžící rodiny vymyslí spojitost příběhu o Prstenu s jídlem. O to více bude zajímavější poslouchat, co ostatní vymyslí.“ navrhla Kuřmila.
Jenda se smíchem řekl: „Škopkovic pivo, doporučují všichni nositele Prstenu.“
„Ty abys naše pivo někde nevychválil, že?“ smála se taky Kuřmila. „A vůbec, už vidím, že hospodským u nás vyschlo, rychle dolej.“
Výsledkem tedy bylo, že druhý den vladyka otevřel dopis od Pšeničků:
K rukám vladyky Kraje,
já, Felix III. Pšenička, majitel hostince U Zeleného draka, bych tímto chtěl předat práva k soutěži „O Putovní vařechu Bilba Pytlíka“ Domu Pamětin. Vzhledem k památce pánů Bilba a Froda Pytlíků ze Dna pytle jsem uvážil, že takto slavná soutěž by neměla patřit pouze rodině Pšeničků a že mnohem lepším správcem soutěže bude Dům Pamětin, který mnoho předmětů ze života pánů Pytlíku již vlastní. Pro naši poslední soutěž jsme vybrali téma související s příběhy o Jednom Prstenu. Zveme vladyku k návštěvě Zeleného draka, kde dojednáme podrobnosti.
Felix III. Pšenička
U Zeleného draka, 1520 letopočtu Kraje
Po téměř sto letech
Píše se rok 1519 letopočtu Kraje. Pozdní sobotní odpoledne je stejně ospalé jako starý hobit poté, co si dal dezert a druhou svačinu dohromady. A do čaje o páté ještě zbývá dost času. Sluneční paprsky příjemně hřejí a dávají zapomenout na běžné povinnosti.
Na návsi před Zeleným drakem ani hobití chlup, natož hobití noha. Horymír Preclíček si cpal svou fajfku listím. Vedle něj seděla u stolu jeho sestra Drahomila, nyní již příjmením Pšeničková, ukusovala sušenku a hřála se na jarním slunci.
Z nitra hospodské nory vyšel majitel Pšenička. Jako jeho otec a děd vedl hospodu u Zeleného draka. V jedné ruce kouřící konvičku s čajem a v druhé dva korbele piva. Drahomila si nalila čaj a hospodský si s Horymírem ťukli korbely a notně si z nich přihnuli.
“Felixi, jaké to je? Zelený drak je tvůj, stejně jako tvého otce a děda. Některé věci se prostě nemění. Jako například, že v Zeleném drakovi čepuje pivo Felix Pšenička. Felix III. Pšenička.” začal Horymír.
“Švagře, že já se tahal s korbelem. Příště ti odpolední pivo nedonesu.” nedal se Felix.
“Ještě začni Felixi s tím, že tady pracuje ve tvé hospodě, takže by se měl snažit.” vložila se do rozhovoru Drahomila, “nezapomeň, že co sis mě vzal, jsme rodina. Tím pádem je teď Zelený drak rodinný podnik. A některé nápady má Horymír náhodou výborné.”
“Tak mne napadá, kam na ty nápady chodíš, Horymíre?” zeptal se Felix.
“Mno, ty stojíš u pípy a já chodím mezi stoly. A občas, po pár korbelech, z našich sousedů padají zajímavé nápady. Stačí jen poslouchat.” prozrazoval Horymír.
Drahomila se pohodlně opřela o Felixe, když se k nim doneslo: “Strýcu, dobrej den. Máte otevřeno?” zahlaholil vysoký hlásek mladé hobitky Kvíči. “Máme žízeň. Pár korbelů bychom si dali.” Hospodští se podívali na vykutálenou skupinku hobitů. Neposedná pětice Prášek, Kulička, Kryštof, Hugo a zrzavá Kvíča.
Horymír zabručel, protože tušil, že se bude muset zvednout. “No nevím, jestli vám naleju.”
Felix se jich však zastal: “Běž jim dát pivo. Však minulou sobotu oslavili všichni plnoletost tak už jim můžem čepovat i pivo.”
“A ještě jedna věc bráško,” houkla na Horymíra Drahomila. “Jsem zvědava, co za nápady pochytíš od této skupinky.” a šibalsky na bratra mrkla. Ten si jen povzdechl a šel točit piva.
Pětice výrostků byla na hobity dost lajdácky oblečená. Kvíča měla svou kostkovanou sukni ušitou z různých druhů látek. Živůtek byl sešit s kousků, tak aby nebylo poznat, která látka byla původní. Prášek měl umouněné tváře, flekatou košili a hnědou vestičku s našitými různě velkými žlutými kapsami. Kulička měla pro změnu sukni nad kolena, takže bylo občas možné zahlédnout lemy spodniček, a k tomu kabátek modré barvy se zelenými rukávy. Dvojčata Kryštof a Hugo byli oblečeni podobně. Oba měli různou délku nohavic. Kde měl jeden krátkou, měl druhý zase dlouhou. A každá nohavice jiné barvy. Košile neupravené, vestičky s každým knoflíkem jiným .
Každý ve skupině měl jiný klobouk, čapku, šátek či baret. Jediný společný znak bylo labutí pero v čapce, napůl nabarvené na zrzavo.
Neustále si něco špitali a smáli se. Z dálky to vypadalo, že pomlouvají kdeco a kdekoho.
“Mladí a neklidní” zabručel si pod vousy Felix.
“Ale když jim o něco jde, tak dokážou být spořádaní a pracovití.” opáčila jeho žena. “Třeba jak štípali dřevo, aby jsi jim dovolil oslavu U Zeleného draka.”
“Jako jó, ale… ale polámali 4 sekery a pak měla tahle vykutálená pětka splávek jako hobit, který snědl celou husu a zajedl to škvarkama.”
“Co ty víš, možná se jednou proslaví. Však prý kdysi celý ten nápad na skupinu Mladí a neklidní spískali Smíšek a Pipin. A jací to byli hrdinové.”
“Ale kdeže… pokud by to byla pravda, určitě by ji někde zapsal pan Křepelka. A to byl vážený hobit, a věděl co se patří. A dohlížel na pana Froda. A děda říkal, že Pipin a Smíšek pana Sama vždy poslouchali.”
“Ale co když byli neposední v mládí a pak přišli k rozumu. Stejně to tak vždycky je. Mladí hobiti zlobí a občas se chovají nepatřičně, ale pak zmoudří, začnou bafat fajfku…” škádlila Felixe jeho žena.
Mezitím v koutě u pětky čerstvě plnoletých hobitů:
“Tyjo, Felix už nám nalívá. To to není taková sranda, jako nějakému strejcovi uzmout rozpitý pivo.”
“Jako jó, je to posledních pár dní divný. Furt: ‘Už jsi dospělej. Tak se tak chovej. Jak se patří na hobita.’ A teď i modrý brka něco vymýšlí, ale nic mi neřekli. “ postěžoval si Hugo.
“Jako že jsme staří a zapšklí jako starej Hrodonožka?” začala se čílit Kvíča. “Nebo jak to mysleli? Hugo, povídej!”
“Nevím. Ale bratránek vypadal, jako že by chtěl získat nápad na nějakou lumpárnu ode mne.” pokračoval Hugo.
“Tak to bude zase nuda v Drně.” postesklo si jeho dvojče Kryštof.
“Já ti dám nudu. Náhodou…” nenechal se Hugo odbýt, ale byl přerušen Kvíčou. “Musíme přijít s něčím, co jim vytře zrak.”
Chvíli se dohadovali a nadhazovali nápady až dopili pivo.
“Strýčku Horymíre, ještě jednu rundu k našemu stolu. A jestli se tam najdou nějaké ňaminy k pivu, tak je vemte taky.” zahlaholila Kulička.
“Ale to je poslední runda, kterou máte odpracovanou. Pak už jako každý jiný hobit, pěkně platit.” a Horymír jim šel připravit další korbele.
Nápady padaly jeden za druhým, až Kvíča řekla: “Nó... Děda vzpomínal, že za starýho Křepelky bejvaly takový soutěže ve vaření, účastnil se toho kde kdo. Třeba praprateta taky soutěžila. Za svobodna, ještě jako Zvonkohrnková.”
“Soutěž ve vaření... jako vaření fajn, ale... Já nevím, nebude to nuda?” oponoval Prášek.
“No právě. Byla jedna velká soutěž, kterou dělali Pytlíci. Prý ještě někde je putovní vařecha Pytlíků se všemi výherci. Veškeré ostatní soutěže byly napodobeniny.” pokračovala Kvíča.
“Pokud vím, tak původní vařecha Bilba Pytlíka je stále v Domě pamětin ve Velké Kopanině. A jsou na ní jména všech rodin, které soutěž vyhrály,” začal sypat Hugo z rukávu znalosti.
Kryštof jako správné dvojče neopomenul s ním nesouhlasit: “Ne, tam je jen pár jmen rodin, protože některé vyhrály několikrát. Třeba Kusbůčkovi.”
Kvíča udělala svůj nasupený výraz: “Co Kusbůčkovi. Moje praprateta prý říkala, že taky vyhráli. Že se tam vyhrávalo ve více kategoriích. Jen si už nepamatovala, co vyhráli.“
“To byla určitě lahev s nějakým alkoholem, to se určitě už vypilo. To ve vaší rodině nemohlo vydržet.”
“Pffrrr!” odfrkla si Kvíča. “Aspoň mám příbuzného někoho, kdo soutěžil. Tak si myslím, že bychom měli udělat soutěž my, podle prapratety Pampelišky Zvonkohrnkové.”
Zbylí čtyři hobiti ji již znali dost dlouho na to, aby věděli, že se nemají hádat.
Kulička se rychle vložila do debaty: "Nuda bude jen když to uděláme nudný. Když budou jídla exotický, samá novinka a tak, bude to dobrý. Ale hlavně, bylo by to obnovení tradiční akce. A na to staříci uslyší, dovolí nám to uspořádat, a ještě nám budou pomáhat. A když už ta akce bude, tak z toho uděláme kalbu jak má být."
Po chvíli debaty se hobití skupinka rozhodla, že uspořádají soutěž ve vaření, která předčí všechny ostatní.
Jako správně neposední hobiti si usmysleli, že nejlepší budou recepty netradiční, překvapivé a vždy alespoň s jednou mimokrajovou ingrediencí.
“Už to vidím, pálivé haradské papričky!”
“Nebo uzenáče z Umbaru.” padaly další nápady.
Ani si nevšimli, že většinu toho slyšel i Horymír, když jim donesl pivo a pivní slámu s cibulovými kroužky. Jak se vracel k pípě, došel zamyšleně až k Felixovi s Drahomírou a pronesl: “Felixi, čirou náhodou, nemá tvoje rodina práva na tu Pytlíkovic soutěž? Neodkázal je Frodo ještě tvému dědovi?”
“No to asi máme, musel bych se podívat do papírů. Pročpak? Soutěže teď nejsou moc oblíbené.” odpověděl Felix.
“To sice nejsou, ale ke konci roku to bude sto let od vymetení Kraje. A mlaďoši zrovna řeší, že by tu soutěž obnovili. A když si vzpomněli oni, mohlo by se toho chytit spousta hobitů. A říkám si, že kdybychom to uspořádali my, bylo by to dobré. A dobré i pro Draka. Co vy na to?”
“Jako že by si udělali vlastní soutěž? Vždyť s těmi jejich lumpárnami by jim nikdo nevěřil.” podivovala se Drahomila.
Horymír však uvažoval dále: “To sice ano, ale nepodceňuj je. Na minulých Radostinách zvládli ve všech Čtrvrtkách zorganizovat přidání ananasů do všech buchet i koláčů na slavnost. Netvrdím, že to byli zrovna tihle, ale prsty v tom aspoň trochu mají. Na to bych vsadil všechny chlupy na pravé noze.”
Pak si už jen něco společně šeptali. A všichni tři si dávali hodně záležet, aby je neslyšela skupina zrzavé Kvíči. Jedno bylo ale jisté, Felix III. Pšenička ještě podvečer rázným krokem vyrazil do Velké Kopaniny.
Druhý den podvečer se Kvíča čertila jak okradený drak. Na vývěsce před hospodou byl nová vyhláška starosty.
“To si snad dělají srandu, to nemyslí vážně. Zloději jedni” prskala Kvíča.
“Pojď do Drně, tam vymyslíme, co dál.” táhla Kulička Kvíču pryč.
Papír četlo více hobitů a nejen před Zeleným drakem, ale i jinde v Kraji:
Všem kuchařům a kuchařkám z Kraje,
na vědomost se dává, že úřad starosty a Dům paměti Velké Kopaniny pověřuje hostinec U Zeleného draka obnovením soutěže “O putovní vařechu Bilba Pytlíka” a to v duchu tradičních hodnot Kraje.
Vítěz soutěže bude šéfkuchařem oslav vítězství nad Darebáky před sto lety. Dále bude jméno zvěčněno na Putovní vařeše Bilba Pytlíka.
Šéfkuchaři se, dle dávných pravidel soutěže, mohou účastnit se čtyřmi pomocníky ze své rodiny.
Další informace U Zeleného Draka
Kvíča ostře rázovala po polorozpadlé hobití noře sem a tam:
“To si nemůžeme nechat líbit. To je náš nápad.”
Kulička se ji snažila uklidnit: “Neboj, něco vymyslíme. Soutěž bude až v létě, do té doby to zvládneme.”
“A jestli to bude velká soutěž, tak na to možná nebudeme sami. Jen musíme mít nápad.” pokračovala.
“Jako Ananasová neplecha?” zeptal se Prášek.
“Ne, to musí být větší.” řekla Kvíča. “Jakože v duchu tradičních hodnot? To zas budou jídla bez nápadu, nic nového a nic neočekávaného. Prostě nuda.”
“A co chceš vyvést? Jídlo přeci kazit nebudeme.” reagoval Prášek.
“A co kdybychom nekazili jídlo, ale nápady co se bude vařit?” navrhl Hugo a Kryštof hned šibalsky doplnil: “Jasně! Když zapojíme ostatní party, máme kontakty na kdekoho. A když budeme vědět, které rodiny pojedou, tak už to bude snadné.”
“V každé rodině se najde někdo, kdo není uťápnutě tradiční a bude rád za změnu.”
To se už rozzářil úsměv na tváři i Kviče: “Hugo, to je zatím nejlepší nápad, který jsi zatím měl. Oni nám ukradli soutěž a my jim za to vezmeme jejich tradiční recepty.”
Kryštof někde vyhrabal uhel a řekl: “Píšu. diktuj!” A Kvíča se nedala pobízet dvakrát.
V dalších dnech se Krajem začala šířit šuškanda, která zněla asi takto:
Všem přátelům labutích brků v klobouku,
máme mimořádnou příležitost ovlivnit Kraj a otevřít jej novým zážitkům. Bude se soutěžit o Putovní vařechu Bilba Pytlíka. A tato soutěž by měla mít zastoupení i mezi námi, kteří se nespokojí s tradiční Krajovou kuchyní a myslíme si, že hobiti by měli ochutnat chutě celého neKrajového světa. Jsme přesvědčeni, že při plánování receptů je třeba býti neotřelý a aby nové recepty otevřely hobitům nové chutě. Jdeš do toho s námi?
U Zeleného draka očekávají tradiční chutě. V Drně zase samé novinky z cizích krajin. A jak to dopadne?
První starostův den po bitvě o Povodí
Vilda Bělonožka zabafal z dýmky, prokřupnul prsty, vzal brk a začal psát do kroniky Kraje, kterou má starosta tradičně na starost.
21. dne předradostin roku 1420
Frodo Pytlík se vzdal úřadu náměstka starosty Kraje. Současně se Vilda Bělonožka, opět v plné síle, ujal postu starosty. Panu Pytlíkovi vděčí Kraj za obětavou službu při jeho obnově, kterou prokázal po bitvě u Povodí. Frodo Pytlík ponechal zápis o událostech plně na starostovi Kraje.
Vilda opět potáhl z dýmky, vzal nový arch papíru a napsal:
Bitva o Povodí, 3. hodovranu 1419
Brk se Vildovi zastavil, když se zamyslel. Jeden by skoro řekl, že to dělá naschvál, nebo že se mu do psaní nechce. Jeho klid narušilo srknutí z šálku vedlesedícího hobita. Koho jiného než Pipina. Z druhé strany seděl velmi potichu Smíšek. Jeho ticho bylo způsobeno bylo tím, že se plně soustředil na vychutnávání si poslední klobásky z občerstvení na stolku vedle.
Pipin řekl: „Aby se kronika dobře četla, tak by tam měl být popis vítězného vytlačení darebáků z Kraje. Nebo ...myslím, že bychom měli ještě doplnit zápis bitvy o Povodí o události pár dní předem. Přeci jen to začalo dříve.“
Smíšek rychle polkl: „Určitě. Přeci jen důležité události byly i předtím.“
Pipin: „Jasně. Ale nezačneme tím, jak jsme přijeli. Měli bychom zapsat o utrpení hobitů a zlovolných činech darebáků. Tak to musí být ještě dříve. Vildo, určitě musíš ještě napsat...“
„A dost! Buď budete mlčet a čekat, než se vás zeptám, nebo… “ přerušil ho Vilda.
“Nebo?” opáčili oba hobiti současně. Jen Pipin huhlavěji, protože ještě žvýkal poslední kousek klobásy.
“Nebo ven z nory!” zamračil se Vilda. “Pan Frodo mne varoval, že mi určitě budete chtít pomoct. Nežli abyste mne neustále přerušovali, vezměte si koláček na cestu a šup šup k Zelenému drakovi.”
“Pipine, Smíšku, pojďte, půjdeme a necháme Vildu pracovat.” řekl Frodo vcházející do místnosti. “Pane starosto, to je poslední seznam prací na obnově, které jsou hotovy ke včerejšku. Tyto jsou za Jižní Čtvrtku.” Vilda se usmál a převzal od Froda ruličku lejster. “Asi Tě nepřesvědčím, abys ještě pomohl, co?”
“Rád pomůžu, ale už ne jako náměstek. Mám spousty psaní o svých dobrodružstvích.”
“Díky Frodo.” Poděkoval Vilda. Ale to už Frodo tahal své dva kamarády pryč.
Vilda se za nimi koukal a zabafal z dýmky. Koukal na zeleň Kraje, pokuřoval a přemýšlel. Stále byly vidět stopy po řádění darebáků v Kraji, ale všechno letos rostlo rychle, jako kdyby i příroda chtěla na zlé časy zapomenout. Ohlédl se ke stolku a zamračil se. Bitva o Povodí. Spousta nepěkných vzpomínek na muže Velkého Šéfa a na hladové dny, kdy byl vězněm. Nechtělo se mu o nepříjmenostech psát, i když věděl, že jako starostu ho tato povinnost nemine.
“Bré odpoledne, Vildo, nemrač se ve dveřích. Buď jdi domů nebo ven. A nezapomeň si znovu nacpat dýmku.” slyšel známý hlas. Hlaholil Darth Knedlíček, hobit s někdy až moc upřímnou pusou. Během vlády darebáků v kraji určitě někoho naštval, že po něm šli jako psi. Vilda se podíval na svou vyhaslou dýmku a pak na Dartha.
“Vildo, seš sice zpátky starosta, ale to neznamená, že budeš zavalen prací hned od prvního dne. Pojď za Felixem, ať oslavíme starostův první den zpátky v úřadu.”
“Taky pěkné odpoledne, přeju.” odpověděl Vilda. Letmo se podíval dovnitř na stůl s lejstry a rozepsaným zápisem. Usmál se, vzal vycházkovou hůl a řekl: “No co už. Stejně jsi mi slíbil, že mi někdy povíš, kde jsi se zašil, že tě nemohli darebáci najít. Prý si na tebe mezi sebou vypsali odměnu.”
Darth se ošil: “To je na dlouho. Ale nemám na Felixe, který se s nejlepšími zásobami z hospody zašil tak, že jsme jej nemohli najít ještě dva týdny po osvobození Kraje.” “Jojo, to je taky historka hodna vyprávění.” nato Vilda, již při chůzi směr Zelený Drak.
A Darth si ještě přisadil: “Stejně, pro hobity důležité věci se většinou vymyslí u dobrého moku. Třeba takové soutěže o nejlepšího kuchaře.”
“Ale tu soutěž vymyslel pan Bilbo Pytlík. A pokud si dobře pamatuji pana Froda, tak říkal, že to vymyslel ve Dnu pytle a v Zeleném draku už to jen oznámil. Něco o tom vím, přeci jen ta první kuchařská soutěž má svůj vlastní záznam v kronice.” oponoval starosta.
“Dobře, ale slalom s kutálením dýně, aniž by ji soutěžící poškodil, už byl vymyšlen u Draka. To mi nevymluvíš. U toho jsem byl.” nenechal se Darth zahanbit.
“A pak ta soutěž s okurkami… “ zněly dál mezi políčky jejich dohadující se hlasy.
….
U Zeleného draka stáli Vilda a Darth u baru a poslouchali Felixe: “Pro mne mělo stejně největší kouzlo házení tvrdým koláčem. Hlavně jak tam přišel mladý Kolnička a přinesl jejich čerstvě spálený chleba. A jak mne ukecával, že mám říct, že jsem si ten skoro černý bochník objednal. Že bude chodit pravidelně na pivo. Co jsem na to měl říct?”
Darth s Vildou se zasmáli a Darth navázal: “To ano, stálo to za to. Stejně, nejpraštěnější hry se vymýšlely na kuchařských soutěžích. Když máš plnou hlavu toho, jestli bude tvůj úžasný recept chutnat, tak si rád zablbneš u čehokoliv.”
Vilda: ”To byly časy. Chtělo by to udělat zase nějakou soutěž. Pěkně tak jak to dělali Pytlíci. Co Felixi, nechceš zase něco udělat?”
“Ani mne nehne.” pohotově odpověděl Felix. “Darebáci vyžrali Kraj, nechali zkazit kdeco. Vždyť kdyby nebylo tak pěkné jaro, měli bychom tu hladomor.”
Darth se nenechal odbýt: “Jasně, to víme všichni. Ale vypadá to na úrodný rok. A k takové soutěži přímo vybízí.”
Vilda v pobízení pokračoval: “Určitě to povznese ducha Kraje a zahřeje každého správného hobita u srdíčka. Přesně jako za starých časů, jako soutěž o nejlepšího Šéfkuchaře Kraje. Navíc zapíšu rodinu s titulem Šéfkuchaře do kroniky Kraje.”
“Vildo, jak Tě znám, tak bys to tam zapsal stejně.” ohradil se Felix a pokračoval: “Víte, co je za tím práce? Všechno nachystat. Vymyslet a tak.”
Darth ho však nenechal vydechnout: “Ano, víme to. Už jsem mluvil s Eloi a s Růžou. Jsou ochotny Ti zase pomoct.” Felix jen zaúpěl.
Felix chvíli přemýšlel a pak spustil: “Pěkně jste se domluvili. Ale nebude to jen tak. Určitě budu potřebovat ještě nějakou pomoc. Někoho, kdo soutěžil. A kdo vyhrál cenu Hlas lidu. A kdo za ten nápad může. Nebude soutěž, pokud mi Darthe nepomůžeš!” Felix se usmál svým nejmilejším úsměvem na Knedlíčkovic hobita.
Darth se zasekl v pití piva až si pobryndal vousy. Polkl. Vydechl. A souhlasně řekl: “Felixi, Felixi, párkrát jsem před zavíračkou říkal, co bych asi udělal jinak a ty si to pamatuješ, co? No co, soutěží jsem se účastnil jako kuchař, můžu ji s tebou a s děvčaty i pořádat.”
Felix se natáhl pod pult a vytáhl láhev pálenky a tři panáky: “Vildo… a pokud titul Šéfkuchaře nebude zapsán do kroniky kraje, abychom to mohli říct oficiálně, tak nebude ani soutěž. Je to jasné?”
“Jasné, jak jinak.” odpověděl starosta.
“A Darthe, teď pojď vymyslet téma. Protože spíže jsou skoro prázdné, v sýpkách běhají myši a nová úroda teprve roste. ” otočil se Felix na druhého hobita.
Darth si pěchoval fajfku listím a brumlal si, tak aby ho slyšeli jen ti dva: “Hm, co s tím. Ale pokud vím, tak skoro každému hobitovi se povedlo nějakou zavařeninu schovat, zastrčit nějaký štandlík s kysaným zelím někam, kde ho darebáci nenašli. Viděl jsem, jak Rendlíčkovi něco zakopali. Proto si myslím, že staré zásoby a mladá úroda by měly být pojítkem celé soutěže.”
“A kde je putovní výherní vařecha?” zeptal se Vilda. “Posledně ji dostali Kšandičkovi.” odpověděl Felix.
“To bys měl za nima zajít, jestli ji neztopili.” obával se Darth.
Felix na to odpověděl: “Pošlu Smíška, ať to vyřídí a rovnou pozve starého Kšandičku. Smíšek prý chce stále někomu říct Gandalfovu hlášku: «Čekej mne, třetího dne za úsvitu.» Tak ji pak může donést. Třeba za tři dny.“
Felix nalil další rundu panáků: “Vařechu teda zajistím, teď ten název. Darthe, napadlo tě něco?”
“Co takhle: Poklady tajných skrýší.“ Darth vítězoslavně skoro vykřikl.
Felix pozvedl pálenku a řekl: “Tak na novou soutěž.” Obrátil jej do sebe a pokračoval: “Támhle sedí Pipin a Smíšek. Stačí jim o tom říct a oni to už po Kraji rozhlásí.”
A Vilda to uzavřel: “A já budu mít klid dokončit své resty v kronice v klidu a bez přerušování. A vůbec, Felixi, kde ty jsi se teda schoval?” Felix natočil tři nové korbele piva a začal: “To máte tak…”
Nad Krajem vyskočila na podvečerním nebi první hvězda. Již brzy se na ni bude moci podívat hobit s titulem Šéfkuchař kraje.
Roku 1417 letopočtu Kraje opět u piva
Frodo, Smíšek a Pipin se posadili ke svému oblíbenému stolu. Nestihli se ani pozdravit se sousedy u okolních stolů a už před ně hospodský Felix stavěl korbely s pivem. Většinu večera strávili nezávazným tlacháním, pobafáváním z dýmek a posloucháním okolního hovoru. Občas pozvedl Smíšek housličky a pustil se s Pipinem do veselého a značně hlučného zpěvu. Frodo se k nim s radostí přidal.
Jak se blížila jedenáctá, začali se sousedé pomalu vytrácet. U zadního stolu se ještě dohadoval starý Hrdonožka se strýcem Knoflíčkem, jestli je lepší sklízet velké žluté dýně před nebo až po Radostinách, a jak je nejlépe uskladnit.
Frodo se podíval na své kumpány a zvážněl. „Psal mi bratranec Brandorád. Můj dům v Rádovsku je připraven k nastěhování. Pomalu abych začal balit.“ pronesl. „Tebe ten bláznivý nápad se stěhováním ještě nepřešel?“ kroutil hlavou Smíšek. A Pipin se přidal: „vždyť tam nikoho neznáš.“
„Ne přátelé, přišel čas. Do podzimka chci být přestěhovaný. Nebudu si sebou brát všechno. Přijďte si během týdne vybrat, co se vám bude hodit. To platí i pro tebe a Růžu, Felixi.“ zahalekal Frodo.
„No nic, půjdu už domů. Hezký zbytek večera.“ rozloučil se s nimi Frodo a odešel.
„Ehm, říkal, že udělá večírek na rozloučenou. Že to říkal?“ zeptal se zamyšleně Pipin.
„No to právě neříkal,“ ozval se od baru Felix. „Ale to by měl. Každý slušný hobit udělá rozlučkový večírek. Jako třeba pan Bilbo. I když to původně měla být narozeninová oslava“ neopustil Pipin myšlenku. „Tak to rozhodně! A Frodo přeci slušný hobit je!“ dosadil si Smíšek.
Felix chvíli čistil korbely a pak si k nim přisedl s návrhem: „Tak mu ten večírek na rozloučenou uspořádáme my,“ navrhl. “Připravíme mu takovou hostinu, na kterou bude ještě dlouho vzpomínat i tam za řekou! To by bylo, aby nás snad ještě pomluvil…”
„My?!“ ozval se Smíšek a Pipin současně. Oba byli pro kdejakou neplechu, ale pořádání čehokoliv nebylo zrovna jejich forte. „Ano my.“ potvrdil Felix. “Nó, možná ne tak úplně sami. Mně se moc vařit nechce. Ale najdeme někoho, kdo uvaří.“
„A nepošle nás s tím Růža k všem drakům?“ zeptal se Pipin. „Pošle. A celá ta její ženská banda taky.“ Potvrdil Felix. „Musíme to vymyslet nějak mazaně.“ „Já vím! Uspořádáme soutěž! Tu přece může uspořádat každý, nejen Pytlíci!“ zavýskl Smíšek. Felix se podíval na Smíška a čekal, jak svůj nápad vysvětlí.
“Sice už máme spousty soutěží, které kdejaký kuchař pořádá. Jako Prostřeno v noře, Peče celý Kraj, Pekelná hobití kuchyně, Ano, mistře Kuchaři, Hůrecké dobroty…“
„Hůrecké dobroty nejsou žádná pořádná soutěž a ani neumí vařit. To je pro hůrecké huby, které nepoznají rozdíl mezi celerem a petrželí!“ oponoval Pipin.
„No právě proto to musí být soutěž, jako když je pořádali Pytlíci. S co možná nejobjektivnější porotou, jako když jsou porotci ze soutěžních týmů. A my od všeho ochutnáme. Vezmu si svou ochutnávkovou misku.“ pokračoval zamyšleně Smíšek.
„Myslíš své korýtko, do kterého se ti vejdou všechny hobití chody na den?“
„Jabko se mi tam nevešlo, to jsem musel vzít do zubů! Tak velká moje miska není!“ Smíšek na to.
Felix jen kroutil hlavou, jak se dohadovali, nakrájel pár plátků slaniny, nalil pro sebe, Smíška a Pipina tři kalíšky slivovice z Jižní Čtvrtky a přerušil proud jejich již nereálných nápadů: „Ale pan Frodo již několik let na soutěže nechodí. Za to můžou určitě ty návštěvy toho Gandalfa. Nemůžeme to jen tak panu Frodovi říct. Musí se to dozvědět na poslední chvíli.“ Smíšek s Pipinem pokývali souhlasně hlavami.
Chvíli se radili, jak to všechno udělají, kdy a kde. Kolik rodin pustí do soutěže a kdo bude mít hlavní slovo při volbě vítěze. Plácli si rukama a začali se zvedat. Než vyšli Smíšek s Pipinem ze dveří ještě na ně Felix zavolal: “A Frodovi ani slovo! Je to překvapení! Zatím nikomu ani muk.“
O pár dní později odpoledne Felix nachystal stoly a sudy na večerní muziku a šel si odpočinout ke stolu před hospodu. U stolu seděly Růža, Eloi, Violka a Mařinka a měly svůj čaj o páté. Felix si nalil svůj šálek čaje a už se natahoval po buchtě, když na něj Violka nedočkavě vyhrkla: „Jsem slyšela, že budeš pořádat kuchařskou soutěž.“
„A že bude jako za starých časů, jako byly Pytlíkovské soutěže.“ přisadila si Mařinka.
„A taky že to má být pro pana Froda překvapení, i když to už ví půl Kraje.“ dodala škodolibě Eloi.
Felix zaúpěl, rychle vzal kousek buchty, nacpal si plnou pusu a jen něco zahuhlal. Spláchl buchtu čajem, povzdechl si a začal vykládat, co všechno minule upekli se Smíškem a Pipinem.
Mezitím po cestě viděli přicházet směrem k nim Pipina a Smíška. Do toho se Růža zeptala: „A téma soutěže už máš?“
Felix zaúpěl znovu a podíval se na cestu k hospodě, ale se po těch dvou najednou slehla zem.
„Neboj, my tě v tom nenecháme. Od začátku nám bylo jasné, že ti dva ti moc nepomůžou.“ řekla Violka. A Eloi dodala: „Stejně už jsme kdysi u Pytlíkovské soutěže pomáhali, tak to uděláme znovu.“
Felix si oddechl a začal se zvedat, že se po těch dvou podívá.
„Svačinka na cestu?“ zeptala se Růža.
„Nechám si to tady, nebudu si teď brát buchtu s sebou.“ řekl Felix a zvedl se od stolu.
„Nene, myslíme téma soutěže.“ usmála se Mařinka.
„Hm,“ zamyslel se Felix, „to zní dobře.“
„Jen velikost ochutnávkových porcí musí být malá. Žádný hobit toho nesní tolik co ti dva.“ dodala Violka.
„A tajubedna nesmí chybět!“ přisadila si Eloi.
Další podrobnosti už Felix neposlouchal. „Nikomu ani muk.“ brumlal si pod vousy a bylo mu jisté, že Smíšek a Pipin na dnešní muziku přijdou až později, když bude mít plné ruce práce. Jestli vůbec přijdou…
Tajubedna
Smíšek s Pipinem seděli zahloubaní před Zeleným drakem a pokuřovali.
Pipin se ptal: „A ty náhodou nevíš, co chce pan Frodo dát do Tajubedny?” „Ne, nevím. Ale podle toho, jak se bavil hospodský s Růžou, budou to dnes rozhodovat ve Dně pytle.” odpověděl Smíšek. „Proč se ptáš?” hned dodal.
„Ále, to víš. Rodiny už poslaly přihlášky panu Frodovi. A mně zase někteří slíbili malou zásobu Dolanského listí, když budou vědět, co bude v Tajubedně.” a spiklenecky mrkl na Smíška. Chvíli se díval na jeho výraz, když zapomněl vyfouknout kouř, a pokračoval: „Potřebuji pomoc. A o listí se šábneme napůl.”
Po chvíli bezeslovného kouření Smíšek odpověděl: „Dobře, ale nikdo se nesmí nic dozvědět.” Kradmo se vytratili, jak se na správnou lumpárnu sluší, ke Dnu pytle.
Před oknem viděli pohyb hobitů u Froda doma, a tak čekali schovaní mezi meduňkou a bazalkou.
„Tak to bychom měli pěkně vymyšleno. Frodo, to by chtělo něco k zakousnutí, úplně mi z toho přemýšlení vyhládlo.” slyšeli zevnitř hospodského Pšeničku. „Dobře, Růžo, co si dáš? Nebo lépe, pojďte do kuchyně něco si vybrat.” slyšeli schovaní hobiti pod pootevřeným oknem.
„To je naše chvíle!” zaradoval se Pipin a jal se otevírat okno. Na stole viděl bedýnku.
„Není tam nic vidět!” zasyčel Pipin. „Ukaž!” popostrčil jej spoluspiklenec. „Já se tam natáhnu a mrknem dovnitř do bedny.” pokračoval Smíšek. Jak řekl, tak udělal. S plachetkou v ruce vyskočil zpět a to už se Pipin tlačil do okna. „Je tam nějaké maso, víno, rajčata a… a co je ten zbytek?” šeptal zevnitř Pipin a natáhl se do okna ještě více.
„Drž mne, já se v tom přehrabu.” pokračoval zevnitř Pipin.
„Červené víno, Habánské nory z Jižní Čtvrtky. Rajčata. Celý králík. A co je to tady… Hm, slanina. A dobrá.” špehoval Pipin. „Dej sem kousek.” hlesl Smíšek. „Hm, a tady to vypadá na sklenici černých oliv. Bylinky… hm... to je šalvěj.“ Pak se natáhl po poslední sklenici: „Ještě nějaké zrní, poslední na co se podívám, a půjdeme.”
V tu chvíli dva zvědové uslyšeli vrznout vrátka za nimi: „Brý večír, kluci, copak, copak?” Hlásek Violky je tak vylekal, že Smíšek se slovy: „Jejda!” upustil Pipina oknem dovnitř. Rána a zaskučení zevnitř dávali najevo, že Pipin dopadl, a to tvrdě. Rychle se ale vzpamatoval a vyskočil oknem rovnou Smíškovi na záda, až z toho oba dopadli do záhonků bylinek. Violka se začala tak smát, že místo vysvětlování museli vzít rychle nohy na ramena.
„Máš to zrní?” zeptal se udýchaně Smíšek. „Jasně, mám. Ale není to zrní, nýbrž kroupy.” odpověděl. „Tak aspoň, že tak.” oddychl si Smíšek.
Mezitím ve Dně pytle koukal nevěřícně Frodo na poválené záhonky bylinek, Violka se konečně přestala smát a Felix si bručel pod vousy: „Já jim dám špehovat. Týden nedostanou žádné pivo!” Violka odvětila: „Stejně jsme se tu sešli, abychom si vytvořili ukázkovou Tajubednu, ne?” A Růža hned vzápětí dodala: „Aspoň si můžu rovnou vyzkoušet ten recept.” Frodo to uzavřel: “A po jídle vymyslíme tu správnou soutěžní Tajubednu… A Růžo, co je to za recept?” „Mojí maminky. A když ti bude chutnat, vezmu ji s sebou na soutěž.” a dveře Dna pytle se zavřely.
Po pár letech v jedné hobití noře
Locika Rendlíčková odložila to odpoledne už třetí misku s vývarem a s obavou ve tváři se obrátila na svého nastávajícího chotě „Ynžo, můj drahý, tohle přece nemůžeme naším hostům podávat na svatbě. Úplně tam cítím, jak si ten kuchař předtím ani neumyl ruce a vařil tuhle… podle-něj-polévku… jen tak aby se neřeklo. Vůbec to nemá chuť! Od koho je tahle zrůdnost, prosím?“
„Ta bude Hrdonožky staršího… myslím…“ odpověděl rudovlasý hobit Ynža Rusovlásek. A vypadal stejně bezradně jako jeho snoubenka. Poté odložil i svoji misku a povídá: „Máš naprostou pravdu má Lociko. Takhle to nepůjde. Hned ráno se vypravím k Hobitínu a vyhledám Froda Pytlíka a poprosím ho o pomoc. On už bude vědět komu říct. Se svým strýcem pořádali ty legrační soutěže, takže musí mít přehled.“
A jak Ynža Rusovlásek řekl, tak udělal. Hned ráno po druhé snídani si sbalil vše potřebné do tašky. Po cestě ven se ještě tajně vplížil do komory a vzal si na cestu dva koláče, které je měla Locika pečlivě schované pro maminku s tatínkem, až přijdou na návštěvu. Uchechtl se, když koláče schovával do brašny a klidným krokem vyrazil směrem k Hobitínu.
„Pane Frodo, pane Frodo, pane Frodóóó...!“ Samvěd Křepelka křičel a utíkal, co mu síly stačily, aby dohnal výpravu do Zeleného draka. Výpravu vedli jistým krokem Smíšek s Pipinem a vesele si při tom zpívali, aby jim cesta lépe ubíhala. Frodo Pytlík se otočil při zvuku svého jména a uviděl Sama, jak k nim běží.
„Copak se děje Same? Jdeš teda s náma nebo ne?“ zeptal se Frodo. Samvěd doběhl všechny tři kamarády a společně s nimi se vydal k hostinci. „Bude tam na nás čekat ještě mladej Rusovlásek. Prej s váma něco potřebuje probrat. Přišlo psaní hned po tom, co jste všichni odešli... “
Hned u vchodu si všichni všimli Ynži Rusovláska, sedícího před hospodou u stolu. Zrovna si dopřával chlazené pivo a k němu přikusoval kousky uzeného a vše zajídal malinkými nakládanými cibulkami.
„No to je dost, že jdete! Ještě chvíli a už nevím, jak bych vám vše pověděl aniž by se mi u toho pletl jazyk... to pivo je sakramentsky dobrý!“ zvolal Ynža a s hlasitým říhnutím položil dopitý korbel na parapet hospody. Skupina hobitů si objednala u pana Pšeničky svoje „jako obvykle“ a dala se do řeči s rudovlasým kamarádem.
„Mhm... chmm… mňam! Vyřiď Locice, že takové koláče umí jenom ona.“ povídá Sam, zatímco Smíšek s Pipinem právě dojídali jeden a už se mlsně koukali po dalším nášupu. „Ehm… radši ne. Ty koláče jste kluci nikdy neviděli, jasný? Žádný koláče… nic tady nebylo.“ odpověděl vyhýbavě Ynža.
„No, ale proč jsem tady... Frodo, máme s Locikou dilema a potřebujeme poradit. Za nic na světě nemůžeme vybrat nikoho, kdo by nám na svatbě uvařil hostinu. Chtěli bychom něco extra. Když řeknu našim, budou naštvaní Rendlíčkovi a naopak. Oba nevíme jak z toho ven a ty blafy, co ochutnáváme už týden, nestojí prostě za nic.“ Zoufalý hobit si ani nevšiml, že už mu padá pěna na dalším kousku od pana Pšeničky. Až tak špatné to bylo...
Frodo se napil, uklidnil ostatní u stolu a praví: “Chápu... hmm... mno a co Kusbůčkovi nebo Kšandičkovi? O těch se přece ví, že nezkazí žádnou hostinu. Už to i několikrát ukázali celému Kraji.“ Ynža se napil, zašklebil se nad zvětralým ležákem a odpověděl: „Pravda, pravda. Ale jak vybrat mezi nimi? Nechtěl bys, Frodo, zase uspořádat soutěž, jejíž vítěz by vařil na naší svatbě?“
Frodo se zamyslel a pak řekl: “Dobře. Ale aby to bylo fér, tak pozveme všechny. I tvoji a Locičinu rodinu. Aspoň to bude zajímavé...“
Pak začali společně vymýšlet, co by se na takové správné svatbě mělo podávat.
Ještě toho večera se rozloučili a Ynža se poněkud nejistým krokem, jak ostatně všichni od Zeleného draka, vydal domů. Když potichu otevíral dveře své nory, aby nevzbudil Lociku, všiml si, že v kuchyni svítí lampa. Jakmile vykoukl zpoza rohu chodby, přistála mu na hlavě dřevěná vařecha a hned za ní byla Locika. Jeho nastávající držela vařechu obouruč a se zuřivým zápalem máchala vařečkou ze strany na stranu a tloukla Ynžu znovu a znovu. „CO-JSEM-TI-ŘÍKALA-O-TĚCH-KOLÁČÍCH?!“
...o rok později U Zeleného draka
V jeden krásný letní den se sešlo pár obzvláště dobře najezených hobitů v hostinci U Zeleného draka…
„Musí to být někdo speciální. Někdo, kdo tomu rozumí a bude vědět co dělá, jde přece o jednu z největších slavností léta.“ Lamentoval na schůzi starostů starosta Jižní čtvrtky. Pochodoval od jednoho stolu ke druhému a všechny tím už poměrně štval. Řešili oslavu Radostin už skoro dvě hodiny a pořád se nemohli domluvit na tom, kdo bude hlavní hostitel toho léta. Šlo přece o velkou událost jednou do roka a nic se nesmí pokazit. Zatím se jen shodli na tom, že to musí být precizní. Starosta Hobitína se zvedl a řekl: „A co ti… noo ...Kšandičkové. Vloni přece vařili na narozeninách starýho Bilba Pytlíka, než zmizel, kdo ví kam. Kdo jinej by to měl dělat jako? Dyť lepší hovězí jsme nejedli ani nepamatuji“
Starosta Jižní čtvrtky se na něj chmurně podíval a odpověděl: “Jasně, to by bylo skvělé. Ale ti už jsou zaneprázdnění vařením po okolních vesnicích a městech a taky mají domluvené svatby a oslavy na dvě léta dopředu. Získali opravdu výbornou pověst. Navíc, oslavy Radostin nejsou jen tak ledajaká slavnost. Samozřejmě, jde o to, vybrat hlavního hostitele Radostin, ale ten musí splňovat spoustu požadavků “
Dva zástupci z Velké Kopaniny přikývli a tentokrát se postavil jeden z nich: “No jistě! Půjde o velikou slávu. Hry, jídlo, soutěže, recitování poezie, jídlo a pak ještě další jídlo. Nemůže to být jen tak někdo! A vůbec, když před rokem starej Pytlík vybíral rodinu, která bude vařit na jeho oslavě, tak se dělal takovej konkurz nebo co. Co zkusit pověřit jeho synovce, aby to vybral za nás úplně stejně. Samozřejmě mu za to zaplatíme, když bude něco chtít. Beztak se jenom tak poflakuje po okolí s těma dalšíma dvěma a dělaj jenom problémy. Tohle aspoň ty mlaďochy trochu zaměstná.“ Jeho kolega a zbytek osazenstva spokojeně přikyvoval a starosta z Jižní čtvrtky na to odpověděl: „No proč by ne vlastně. Aspoň když se to nepovede, tak to budeme mít na koho hodit. Nebudeme to muset řešit a budeme mít víc času se věnovat svým věcem. Já třeba osobně teď musím odjet, protože doma se pečou makový koláče a nikdo by mi neodpustil, kdybych je zmeškal.“
A tak se uskutečnila toho léta už 187. rada starostů Kraje. Ovšem pouze dnes odcházeli všichni s úsměvem, že hlavní bod programu bude tentokrát řešit někdo jiný…
Jak to celé začalo
Jednoho slunného odpoledne po obědě ve Dně pytle…
„Říkám ti to Frodo už naposled, nikoho ze Žabovřesk už do kuchyně na oslavu nechci! Zapomněl jsi snad na to jehněčí před dvěma léty?“ rozrušený hobit pochodoval po svém salónku sem a tam a za chůze si vztekle cpal tabák do dýmky.
„Nezapomněl strýčku Bilbo, nezapomněl. To snad ani nejde. Ale musíš uznat, že se pan Ridulf aspoň snažil. Na to, že mu je tolik, kolik mu je.“ Odpověděl hned mladší hobit s úsměvem na konci věty, aby náhodou svého strýce nerozlobil ještě víc.
Blížil se jejich velký den a Frodo věděl, že bude velice komplikované rozhodnout, kdo bude vařit na jejich společné oslavě narozenin. Už si zvykl, že jeho strýček, Bilbo Pytlík, je na stravu poněkud háklivější a náročnější než ostatní hobiti, které znal. Ale neměl mu to za zlé.
Kdo jiný by taky měl dokonale hodovat, než právě on? Hrdina, který se vrátil.
„Snažil, nesnažil..je mi to jedno! Navíc jsem mnohem starší než Ridulf Tlamička! Splést si rozmarýn s přesličkou může jenom naprostý blbec. Máš tušení kolik to jehně stálo? Byl to nejlepší kousek z Kšandičkovýho chovu! Pytlíkové ze Sáčkova se mi za to smáli ještě půl roku po oslavě!“ konečně se podařilo Bilbovi udusat tabák v dýmce a teď začal šátrat po kapsách a hledal křesadlo. „Tady strýčku, nechal sis ho na krbu včera večer,“ Frodo podal svému strýci křesadlo s dusátkem, „jak chceš teda vybrat šéfkuchaře na oslavu, když Tlamičkovi nechceš, Bralové dělají jenom maso pořád na jeden způsob a spousta ostatních se tě bojí vůbec zeptat, jestli by směli?“
„Nevím Frodo, musíme to vymyslet…“ odpověděl Bilbo
Oba dva začínali být v to odpoledne už poněkud unaveni ze situace kolem oslavy, když Bilbo najednou vyskočil ze svého dumání a s jiskrou v očích a prstem razantně vztyčeným ke stropu zvolal: „Mám to můj milý synovče! Uspořádáme veřejnou soutěž! Ne soutěž, turnaj…klání! Každá rodina se bude moci zúčastnit. Dovolíme jim udělat tým po pěti hobitech, ať si vyberou své nejšikovnější kuchtíky a bude se soutěžit!“
Bilbo se zase rozešel dokola po svém salónku a vypočítával na prstech všechny denní chody i večerní svačiny. „Strýčku, ale jak to vyhodnotíme, když budou všechny jídla skvělá? A počítej s tím, že budou, protože se každý bude chtít blýsknout.“ Frodo se obával, že by je mohl někdo pomluvit, že nejsou fér a že nadržují třeba bratrancům z Hobitína nebo Samovi Křepelkovi.
„Jednoduše Frodo…naprosto jednoduše můj milý synovče. Stejně budou jíst všichni, takže každá rodina si na každý chod vybere svého ochutnávače, a ti budou hodnotit. Kdo na konci získá nejvíc kladných bodů, ten vyhraje. A ještě jim za to něco dáme, aby nás nepomluvili,“ vítězoslavně se usmál, „Hned večer to vyhlásím u Zeleného Draka. Zároveň se s nimi domluvím, že by se to událo kousek od jejich vchodu, aby přejedení sousedé měli kde svlažit hrdlo a odpočinout si.“ Bilbo odešel do pracovny a zavřel za sebou okrouhlé dveře. Frodo tušil, že strýček stráví teď minimálně dvě hodiny psaním pozvánek k soutěži, tak se zvedl z křesla a povzdechl si: „Klání a soutěž teda, to by mohlo fungovat, snad. To abych šel varovat Sama, aby začal brousit nože…“ a s pobrukováním na rtech vyrazil ven, oznámit tuto novinu do sousedství.
(C) 2025-2026