HOBITI
Tradičně Netradičně

Organizačně Příběh Pravidla Harmonogram Rozcestník Kontakt
Nastavení světa Novinky

Po téměř sto letech
Píše se rok 1519 letopočtu Kraje. Pozdní sobotní odpoledne je stejně ospalé jako starý hobit poté, co si dal dezert a druhou svačinu dohromady. A do čaje o páté ještě zbývá dost času. Sluneční paprsky příjemně hřejí a dávají zapomenout na běžné povinnosti. 

Na návsi před Zeleným drakem ani hobití chlup, natož hobití noha. Horymír Preclíček si cpal svou fajfku listím. Vedle něj seděla u stolu jeho sestra Drahomila, nyní již příjmením Pšeničková, ukusovala sušenku a hřála se na jarním slunci. 
Z nitra hospodské nory vyšel majitel Pšenička. Jako jeho otec a děd vedl hospodu u Zeleného draka. V jedné ruce kouřící konvičku s čajem a v druhé dva korbele piva. Drahomila si nalila čaj a hospodský si s Horymírem ťukli korbely a notně si z nich přihnuli. 

“Felixi, jaké to je? Zelený drak je tvůj, stejně jako tvého otce a děda. Některé věci se prostě nemění. Jako například, že v Zeleném drakovi čepuje pivo Felix Pšenička. Felix III. Pšenička.” začal Horymír. 
“Švagře, že já se tahal s korbelem. Příště ti odpolední pivo nedonesu.” nedal se Felix. 
“Ještě začni Felixi s tím, že tady pracuje ve tvé hospodě, takže by se měl snažit.” vložila se do rozhovoru Drahomila, “nezapomeň, že co sis mě vzal, jsme rodina. Tím pádem je teď Zelený drak rodinný podnik. A některé nápady má Horymír náhodou výborné.”
“Tak mne napadá, kam na ty nápady chodíš, Horymíre?” zeptal se Felix. 
“Mno, ty stojíš u pípy a já chodím mezi stoly. A občas, po pár korbelech, z našich sousedů padají zajímavé nápady. Stačí jen poslouchat.” prozrazoval Horymír. 

Drahomila se pohodlně opřela o Felixe, když se k nim doneslo: “Strýcu, dobrej den. Máte otevřeno?” zahlaholil vysoký hlásek mladé hobitky Kvíči. “Máme žízeň. Pár korbelů bychom si dali.” Hospodští se podívali na vykutálenou skupinku hobitů. Neposedná pětice Prášek, Kulička, Kryštof, Hugo a zrzavá Kvíča. 
Horymír zabručel, protože tušil, že se bude muset zvednout. “No nevím, jestli vám naleju.”
Felix se jich však zastal: “Běž jim dát pivo. Však minulou sobotu oslavili všichni plnoletost tak už jim můžem čepovat i pivo.”
“A ještě jedna věc bráško,” houkla na Horymíra Drahomila. “Jsem zvědava, co za nápady pochytíš od této skupinky.” a šibalsky na bratra mrkla. Ten si jen povzdechl a šel točit piva. 

Pětice výrostků byla na hobity dost lajdácky oblečená. Kvíča měla svou kostkovanou sukni ušitou z různých druhů látek. Živůtek byl sešit s kousků, tak aby nebylo poznat, která látka byla původní. Prášek měl umouněné tváře, flekatou košili a hnědou vestičku s našitými různě velkými žlutými kapsami. Kulička měla pro změnu sukni nad kolena, takže bylo občas možné zahlédnout lemy spodniček, a k tomu kabátek modré barvy se zelenými rukávy. Dvojčata Kryštof a Hugo byli oblečeni podobně. Oba měli různou délku nohavic. Kde měl jeden krátkou, měl druhý zase dlouhou. A každá nohavice jiné barvy. Košile neupravené, vestičky s každým knoflíkem jiným . 
Každý ve skupině měl jiný klobouk, čapku, šátek či baret. Jediný společný znak bylo labutí pero v čapce, napůl nabarvené na zrzavo. 
Neustále si něco špitali a smáli se. Z dálky to vypadalo, že pomlouvají kdeco a kdekoho. 

“Mladí a neklidní” zabručel si pod vousy Felix. 
“Ale když jim o něco jde, tak dokážou být spořádaní a pracovití.” opáčila jeho žena. “Třeba jak štípali dřevo, aby jsi jim dovolil oslavu U Zeleného draka.”
“Jako jó, ale… ale polámali 4 sekery a pak měla tahle vykutálená pětka splávek jako hobit, který snědl celou husu a zajedl to škvarkama.”
“Co ty víš, možná se jednou proslaví. Však prý kdysi celý ten nápad na skupinu Mladí a neklidní spískali Smíšek a Pipin. A jací to byli hrdinové.”
“Ale kdeže… pokud by to byla pravda, určitě by ji někde zapsal pan Křepelka. A to byl vážený hobit, a věděl co se patří. A dohlížel na pana Froda. A děda říkal, že Pipin a Smíšek pana Sama vždy poslouchali.”
“Ale co když byli neposední v mládí a pak přišli k rozumu. Stejně to tak vždycky je. Mladí hobiti zlobí a občas se chovají nepatřičně, ale pak zmoudří, začnou bafat fajfku…” škádlila Felixe jeho žena. 

Mezitím v koutě u pětky čerstvě plnoletých hobitů: 
“Tyjo, Felix už nám nalívá. To to není taková sranda, jako nějakému strejcovi uzmout rozpitý pivo.”
“Jako jó, je to posledních pár dní divný. Furt: ‘Už jsi dospělej. Tak se tak chovej. Jak se patří na hobita.’ A teď i modrý brka něco vymýšlí, ale nic mi neřekli. “ postěžoval si Hugo. 
“Jako že jsme staří a zapšklí jako starej Hrodonožka?” začala se čílit Kvíča. “Nebo jak to mysleli? Hugo, povídej!”
“Nevím. Ale bratránek vypadal, jako že by chtěl získat nápad na nějakou lumpárnu ode mne.” pokračoval Hugo.
“Tak to bude zase nuda v Drně.” postesklo si jeho dvojče Kryštof. 
“Já ti dám nudu. Náhodou…” nenechal se Hugo odbýt, ale byl přerušen Kvíčou. “Musíme přijít s něčím, co jim vytře zrak.” 
Chvíli se dohadovali a nadhazovali nápady až dopili pivo. 
“Strýčku Horymíre, ještě jednu rundu k našemu stolu. A jestli se tam najdou nějaké ňaminy k pivu, tak je vemte taky.” zahlaholila Kulička. 
“Ale to je poslední runda, kterou máte odpracovanou. Pak už jako každý jiný hobit, pěkně platit.” a Horymír jim šel připravit další korbele. 

Nápady padaly jeden za druhým, až Kvíča řekla: “Nó... Děda vzpomínal, že za starýho Křepelky bejvaly takový soutěže ve vaření, účastnil se toho kde kdo. Třeba praprateta taky soutěžila. Za svobodna, ještě jako Zvonkohrnková.”
“Soutěž ve vaření... jako vaření fajn, ale... Já nevím, nebude to nuda?” oponoval Prášek. 
“No právě. Byla jedna velká soutěž, kterou dělali Pytlíci. Prý ještě někde je putovní vařecha Pytlíků se všemi výherci. Veškeré ostatní soutěže byly napodobeniny.” pokračovala Kvíča. 
“Pokud vím, tak původní vařecha Bilba Pytlíka je stále v Domě pamětin ve Velké Kopanině. A jsou na ní jména všech rodin, které soutěž vyhrály,” začal sypat Hugo z rukávu znalosti. 
Kryštof jako správné dvojče neopomenul s ním nesouhlasit: “Ne, tam je jen pár jmen rodin, protože některé vyhrály několikrát. Třeba Kusbůčkovi.”
Kvíča udělala svůj nasupený výraz: “Co Kusbůčkovi. Moje praprateta prý říkala, že taky vyhráli. Že se tam vyhrávalo ve více kategoriích. Jen si už nepamatovala, co vyhráli.“
“To byla určitě lahev s nějakým alkoholem, to se určitě už vypilo. To ve vaší rodině nemohlo vydržet.”
“Pffrrr!” odfrkla si Kvíča. “Aspoň mám příbuzného někoho, kdo soutěžil. Tak si myslím, že bychom měli udělat soutěž my, podle prapratety Pampelišky Zvonkohrnkové.”
Zbylí čtyři hobiti ji již znali dost dlouho na to, aby věděli, že se nemají hádat. 
Kulička se rychle vložila do debaty: "Nuda bude jen když to uděláme nudný. Když budou jídla exotický, samá novinka a tak, bude to dobrý. Ale hlavně, bylo by to obnovení tradiční akce. A na to staříci uslyší, dovolí nám to uspořádat, a ještě nám budou pomáhat. A když už ta akce bude, tak z toho uděláme kalbu jak má být."

Po chvíli debaty se hobití skupinka rozhodla, že uspořádají soutěž ve vaření, která předčí všechny ostatní. 
Jako správně neposední hobiti si usmysleli, že nejlepší budou recepty netradiční, překvapivé a vždy alespoň s jednou mimokrajovou ingrediencí. 
“Už to vidím, pálivé haradské papričky!” 
“Nebo uzenáče z Umbaru.” padaly další nápady. 

Ani si nevšimli, že většinu toho slyšel i Horymír, když jim donesl pivo a pivní slámu s cibulovými kroužky. Jak se vracel k pípě, došel zamyšleně až k Felixovi s Drahomírou a pronesl: “Felixi, čirou náhodou, nemá tvoje rodina práva na tu Pytlíkovic soutěž? Neodkázal je Frodo ještě tvému dědovi?”
“No to asi máme, musel bych se podívat do papírů. Pročpak? Soutěže teď nejsou moc oblíbené.” odpověděl Felix. 
“To sice nejsou, ale ke konci roku to bude sto let od vymetení Kraje. A mlaďoši zrovna řeší, že by tu soutěž obnovili. A když si vzpomněli oni, mohlo by se toho chytit spousta hobitů. A říkám si, že kdybychom to uspořádali my, bylo by to dobré. A dobré i pro Draka. Co vy na to?”
“Jako že by si udělali vlastní soutěž? Vždyť s těmi jejich lumpárnami by jim nikdo nevěřil.” podivovala se Drahomila. 
Horymír však uvažoval dále: “To sice ano, ale nepodceňuj je. Na minulých Radostinách zvládli ve všech Čtrvrtkách zorganizovat přidání ananasů do všech buchet i koláčů na slavnost. Netvrdím, že to byli zrovna tihle, ale prsty v tom aspoň trochu mají. Na to bych vsadil všechny chlupy na pravé noze.”
Pak si už jen něco společně šeptali. A všichni tři si dávali hodně záležet, aby je neslyšela skupina zrzavé Kvíči. Jedno bylo ale jisté, Felix III. Pšenička ještě podvečer rázným krokem vyrazil do Velké Kopaniny. 

Druhý den podvečer se Kvíča čertila jak okradený drak. Na vývěsce před hospodou byl nová vyhláška starosty. 
“To si snad dělají srandu, to nemyslí vážně. Zloději jedni” prskala Kvíča. 
“Pojď do Drně, tam vymyslíme, co dál.” táhla Kulička Kvíču pryč.  

Papír četlo více hobitů a nejen před Zeleným drakem, ale i jinde v Kraji: 

Všem kuchařům a kuchařkám z Kraje, 
na vědomost se dává, že úřad starosty a Dům paměti Velké Kopaniny pověřuje hostinec U Zeleného draka obnovením soutěže “O putovní vařechu Bilba Pytlíka” a to v duchu tradičních hodnot Kraje. 
Vítěz soutěže bude šéfkuchařem oslav vítězství nad Darebáky před sto lety. Dále bude jméno zvěčněno na Putovní vařeše Bilba Pytlíka. 
Šéfkuchaři se, dle dávných pravidel soutěže, mohou účastnit se čtyřmi pomocníky ze své rodiny. 
Další informace U Zeleného Draka


Kvíča ostře rázovala po polorozpadlé hobití noře sem a tam: 
“To si nemůžeme nechat líbit. To je náš nápad.” 
Kulička se ji snažila uklidnit: “Neboj, něco vymyslíme. Soutěž bude až v létě, do té doby to zvládneme.”
“A jestli to bude velká soutěž, tak na to možná nebudeme sami. Jen musíme mít nápad.” pokračovala.
“Jako Ananasová neplecha?” zeptal se Prášek. 
“Ne, to musí být větší.” řekla Kvíča. “Jakože v duchu tradičních hodnot? To zas budou jídla bez nápadu, nic nového a nic neočekávaného. Prostě nuda.”
“A co chceš vyvést? Jídlo přeci kazit nebudeme.” reagoval Prášek. 
“A co kdybychom nekazili jídlo, ale nápady co se bude vařit?” navrhl Hugo a Kryštof hned šibalsky doplnil: “Jasně! Když zapojíme ostatní party, máme kontakty na kdekoho. A když budeme vědět, které rodiny pojedou, tak už to bude snadné.” 
“V každé rodině se najde někdo, kdo není uťápnutě tradiční a bude rád za změnu.”
To se už rozzářil úsměv na tváři i Kviče: “Hugo, to je zatím nejlepší nápad, který jsi zatím měl. Oni nám ukradli soutěž a my jim za to vezmeme jejich tradiční recepty.” 
Kryštof někde vyhrabal uhel a řekl: “Píšu. diktuj!” A Kvíča se nedala pobízet dvakrát. 

V dalších dnech se Krajem začala šířit šuškanda, která zněla asi takto:

Všem přátelům labutích brků v klobouku, 
máme mimořádnou příležitost ovlivnit Kraj a otevřít jej novým zážitkům. Bude se soutěžit o Putovní vařechu Bilba Pytlíka. A tato soutěž by měla mít zastoupení i mezi námi, kteří se nespokojí s tradiční Krajovou kuchyní a myslíme si, že hobiti by měli ochutnat chutě celého neKrajového světa. Jsme přesvědčeni, že při plánování receptů je třeba býti neotřelý a aby nové recepty otevřely hobitům nové chutě. Jdeš do toho s námi? 


U Zeleného draka očekávají tradiční chutě. V Drně zase samé novinky z cizích krajin. A jak to dopadne?
První starostův den po bitvě o Povodí
Roku 1417 letopočtu Kraje opět u piva
Tajubedna
Po pár letech v jedné hobití noře
...o rok později U Zeleného draka
Jak to celé začalo
(C) 2024